Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

26

můžeš / číslo 10 - 2013

20 LET KONTA BARIÉRY

■ Skok do vody mu život „nezměnil“, jen posunul do jiné roviny.

■ Luděk Carbol vnímá vozík stejně jako jiní dioptrické brýle.

■ Zdraví si přátele vybírají, vozíčkáři si jsou „dáni“.

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH

Ž

ivotní osudy lidí, kterým vuplynulých

dvou desetiletích existence Konta

BARIÉRY pomohly jeho prostředky

klepšímu životu či alespoň ke zmírně-

ní problémů, bývají často dramatické,

plné zvratů. Když nasloucháme vyprávění lidí

shandicapem, jejich přátel či rodičů, leckdy

nevěříme, jaké všechny bariéry je člověk scho-

pen překonat. Ty fyzické ipsychické.

Když ale posloucháte Luďka Carbola,

jednoho ze tří spoluzakladatelů znalecké-

ho ústavu Znalex, jdou všechna schémata

podobných osudů stranou. Po hodině povídání

přijdete na to, že jeho životní příběh je vlastně

docela obyčejný, snad až banální. Že se vlastně

nic mimořádného nestalo. Že to není žádný

heroický příběh „opravdového člověka“, ale

příběh člověka, kterému se život zkompliko-

val, ale nezhroutil.

Isprahy se dá žít

„Dáte si kafe? Tak já vám pro něj dojdu,“

řekne aodjede svozíkem ze zasedačky, kde

si povídáme, do sekretariátu. Přehoupne se

přes práh úzkých dveří bývalého prvorepub-

likového bytu vcentru Prahy, kde jeho firma

sídlí, aza chvíli mám kávu na stole. Vám

tady nedali pryč aspoň ty prahy? ptám se.

Čekám odpověď, že si to třeba nepřál majitel

domu, že to zakázali památkáři.

„Nemám to rád. Stačí, že dveře jsou mi-

nimálně šedesátky, že dole vchodbě zulice

nejsou schody, že jezdí výtah,“ vypočítává.

„Nemám ani rád ty obrovské široké chodby

vdomech nebo ústavech pro lidi na vozíč-

cích, toalety čtyři na čtyři metry, cítím se

lépe vběžných objektech…“

To je jeho filozofie: Mám vozík? Mám,

stím už nic nenadělám. Absolvent ekono-

mické vysoké školy iprávnické fakulty tvrdí,

že vozík bere stejně, jako když druhý špatně

vidí amusí nosit brýle. „Smířil jsem se stím

docela rychle během prvního roku, kdy jsem

kvůli tomu nestudoval,“ říká.

Skok do jiného světa

Před patnácti lety, vsrpnu 1998, skočil

jako student třetího ročníku VŠE Praha na

hrázi do rybníka. Netušil, že pod hladinou

se skrývá tyč či traverza. „Paradoxní je, že

jsem vté době měl kamaráda, kluka na

vozíku, který se stal vozíčkářem právě proto,

že skočil do vody azranil si krční páteř,“

komentuje svůj příběh Luděk. „Jak mohl

skočit někam, kde to neznal – říkával jsem si

tehdy, kroutil jsem nad tím hlavou. Tisíckrát

jsem si vždycky zkontroloval uvody, kam se

pouštím, kam skáču. Po tisící první jsem to

neudělal,“ přiznává.

Jistě, pár měsíců nemizela zhlavy

myšlenka na naději, na uzdravení, že se vše

postupně nějak upraví, že vstane, odstrčí vo-

zík, zase vyběhne do lesa smapou abuzolou

na svůj oblíbený orientační běh. Pak začal

Úplně banální

příběh

DESETILETÁ DCERA A SEDMILETÝ SYN

se už dávno táty neptají, kdy zase začne

chodit. Táta má kolečka - a basta!