Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í 

můžeš / číslo 9 - 2011

�

POHLEDY

Z MOSTU

tějčka nejen celostátně uznávaným pracoviš-

těm, ale především živým organismem, který

dává desítkám dětí reálnou naději, že jejich

problémy – oddyslexie přes dyskalkulii, dys-

grafii, dysortografii až pospecifické poruchy

chování – se dají zvládnout – aony je zvládají.

Navíc tyto děti pomáhají úspěšně zvládat ško-

lu idalším dětem spostižením – vozíčkářům,

nevidomým nebo se sluchovou vadou.

Vjedné třídě se učí většinou maximálně

dvanáct žáků. Ajestliže dnes často slyšíte

oindividuálním přístupu, tady je naprosto

samozřejmý. Vždyť také vstup doškoly je

oboustranný – když to odborníci doporučí,

může dítě nastoupit třeba ivevyšším roční-

ku, když dojde kezlepšení, může se vrátit

dokmenové školy. To ovšem předpokládá

iúčinnou spolupráci rodiny.

Vidomý nevidomý

Ajsme utématu, které paní ředitelku vede

kdůrazu vhlase: „Měli jsme tu chlapce, je-

hož rodina pobírala všechny sociální dávky,

protože byl podle všech možných vyšetření

nevidomý. Měl tu iasistenta. Ale vechvílích

mimo výuku naprosto jistě pobíhal potřídě,

ani známka popostižení. Když se při hodině

českého jazyka probíraly některé knihy nebo

filmy podle nich natočené, už se hlásil –

ano, ano, to jsem viděl. Amy jsme nemohli

dělat nic, úředně byl nevidomý. Arodina

pobírala dávky dál. Podeváté třídě jsme mu

zajistili učiliště, kam ale nenastoupil, začal

se živit jako diskžokej.“

Škola sobrovskou odbornou tradicí avy-

nikajícími výsledky je najednou bezmocná.

Přestože učitelky iostatní profesionálové

dobře vědí, co se děje, nemohou (mimo jiné

také kvůli zákonům oochraně osobních úda-

jů) zasáhnout proti zneužívání sociální péče.

„Nedávno přišla maminka jednoho žáka,“

pokračuje Hana Ajmová vpříhodách, které

svědčí obyrokratické podstatě našeho sociál-

ního systému. „Odmítala plnit svou důležitou

povinnost chodit natřídní schůzky apodů-

razném vyzvání se dostavila se čtyřmi dětmi

aoznámila mi, že knám nechodí její syn,

ale dítě její devatenáctileté dcery! Podstata

je jednoduchá: přestože všichni bydlí spolu,

babička si formálně vezme vnouče dopéče

adorodiny hned přibudou pěstounské dáv-

ky. Bohužel to není jen jeden případ.“

Přestože přijetí žáka musí doporučit

pedagogicko-psychologická poradna nebo

školské poradenské pracoviště nazákladě

odborného vyšetření, systém zřejmě neumí

postihnout všechny faktory, které problémy

dětí ovlivňují. Rodiče často neumějí nebo

nechtějí najít správné místo kekonzultaci

poruch svých potomků aněkdy se istydí.

ŠKOLA UČÍ. Co je natom divného?

Když si škola dá práci sdětmi,

kterým osud opravdu nepřál, naučí

je nejen znalosti, ale ipotřebné

způsoby pro život. VMostě dobře

vědí, že nejrůznější dětské problé-

my pramení především zpokřive-

ných dušiček, které doma nebo

ivpůvodním dětském kolektivu

nacházely pramálo pochopení.