Strana 24
můžeš / číslo 9 - 2011
CHRÁNĚNÉ DÍLNY
NEJSOU TO JEN FABRIKY PRO POSTIŽENÉ
Nošení dříví do lesa je konstatování, že chráněné dílny
jsou podniky, které zaměstnávají zdravotně postižené.
Dávají jim práci, umožňují být soběstačnějšími.
Ale nejen to. Dávají jim také množnost seberealizace,
osobního rozvoje. V posledních letech v České republice
vznikla celá řada chráněných dílen a mnohé třeba
několikanásobně zvýšily kapacitu. Mezi takové patří
i 1. chráněná dílna, s. r. o, podnikatele Tomáše Horáčka
v Ústí nad Labem.
Text afoto: NAĎA KOCÁBKOVÁ
P
sal se rok 2008, když nový majitel
zdejší chráněnou dílnu převzal
ispersonálem. Tehdy její provoz
pokulhával, ato doslova naobě
nohy. Pracovala tu jen šestice
šiček, které svým výkonem stěží
mohly soupeřit skonkurencí. „Už
během následujícího roku se ale dílna vzpa-
matovala avyprodukovala zboží za
4,5 milionu korun. „Jsme rádi, že je to rok
odroku lepší,“ svěřuje se provozní ředitelka
Nina Bilková. „Postupně jsme zaměstnali de-
vatenáct lidí adnes jich unás pracují téměř
čtyři desítky. Devadesát procent znich má
nějaký zdravotní handicap.“ Drtivá větši-
na jsou ženy, které sem míří každé ráno
našestou. Nejen zÚstí nad Labem, jsou také
přespolní − zDěčína, Teplic, Krupky, Bíliny
nebo Ohníče. Znamená to několikrát pře-
stupovat zmístní dopravy navlak, pak ještě
naautobus, anavíc kus dojít pěšky.
Co nesmí být limitem
„Vycházíme lidem vstříc apamatujeme
nato, že si vprůběhu směny potřebují
napár minut odpočinout, ulevit, protáhnout
se nebo projít,“ říká Nina Bilková atvrdí, že
změněná pracovní schopnost však nemůže
být limitem, který by bránil profesionali-
tě avysokým nárokům nakvalitu práce.
Pracovní azdravotní oděvy, avšak iložní
prádlo, které zústecké 1. chráněné dílny,
s. r. o., odcházejí donemocnic, nejrůzněj-
ších ústavů či domovů důchodců vcelé
čas, věnuje se šití také doma. Vesvé malé
dcerce už prý má vydatnou pomocnici.
Vdílně je zaměstnaná necelý rok, ale doko-
lektivu zapadla rychle. Podle mistrové Ireny
Lüftnerové je to člověk, který má dar snadno
se přizpůsobit potřebám. Podobně jako své-
mu zdravotnímu postižení. Zdeňka se nebojí
mluvit otevřeně, třebaže některé otázky byly
osobní. Vzpomíná, jak ještě neodrostla dět-
ským hrám, když ji sotva čtyřletou přejelo
auto. Při nehodě přišla opravou nohu, která
jí končí nad kolenem. Tvrdí, že sprotézou
dávno srostla. „Já už to fakt neberu tragicky
aani necítím žádný velký společenský han-
dicap,“ říká ausmívá se při tom. Svůj životní
optimismus podporuje tím, že indispozici
před ostatními neschovává.
Chci být mezi lidmi
Podobně je natom Otilia Benešová. Vyučená
švadlena přišla nasever Čech až zNámes-
tova. Její zdejší roční úspěšné obchodní
zastupování slovenské obuvnické firmy pře-
rušila vážná autonehoda, sjejímiž následky
se potýká dodnes. „Zaplať Bůh, že už můžu
být mezi lidmi. Byla jsem dlouho doma vin-
České republice, musí být nejen kvalitní
afunkční, ale také elegantní amít „fasádu“
moderní doby. Těm nevzhledným anefo-
remným jednobarevným uniformám už tady
naštěstí odzvonilo. Tomáš Horáček ví, co
obnáší udržet si zákazníka ajak snadno se
dá oněj přijít. Tvrdí, že konkurence vtextil-
ním oboru je obrovská. Téměř každý týden
se proto vydává nacesty ajeho automobil
polyká stovky kilometrů dálnic avozovek
nejrůznějších kvalit, aby zajistil svým lidem
práci, aby mohl dosavadní rejstřík výrobků
pracovních oděvů rozšířit onové odběratele.
Netají se tím, že knim patří také zákazníci
vNěmecku, Belgii avRakousku.
Šicí dílnu naStřekově by ten, kdo nezná
město, těžko hledal. Označuje ji jen nená-
padná tabulka vjednom zedvorů nedale-
kého labského nábřeží. Ani když vystoupáte
dopatra, tomu, že tady se oblékají zdravotní
sestry, lékaři, personál operačních sálů,
sanitářky či sociální pracovníci apečovatelé,
mnoho nenasvědčuje. Vrozlehlé zářivkami
osvětlené dílně stunami bílé metráže bavlny
přelétne sem atam nad hlavami žen nějaká
ta věta. Šičky akrejčové tu spořádaně sedí
zasebou, některé ivedle sebe.
Hlavy mají lehce skloněné nad poloto-
vary budoucích halen, kalhot nebo plášťů,
oči zapíchnuté domašiny. Ta odpovídá
nanaučené povely asešlap pedálu. Jehla se
zapichuje dolátky rychlostí střely zkulome-
tu. „ Chce to jen cvik aurčitý grif. Nejdřív
musíte našlápnout patou apak přidávat
nasíle adůrazu. Podobně jako je to při
řízení auta,“ komentuje dovednost Zdeňka
Janoušková. Pětatřicetiletá šička patří mezi
nejšikovnější. Voboru se vyučila, amá-li