Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 24


můžeš / číslo 9 - 2011
CHRÁNĚNÉ DÍLNY
NEJSOU TO JEN FABRIKY PRO POSTIŽENÉ
Nošení dříví do lesa je konstatování, že chráněné dílny
jsou podniky, které zaměstnávají zdravotně postižené.
Dávají jim práci, umožňují být soběstačnějšími.
Ale nejen to. Dávají jim také množnost seberealizace,
osobního rozvoje. V posledních letech v České republice
vznikla celá řada chráněných dílen a mnohé třeba
několikanásobně zvýšily kapacitu. Mezi takové patří
i 1. chráněná dílna, s. r. o, podnikatele Tomáše Horáčka
v Ústí nad Labem.
Text afoto: NAĎA KOCÁBKO
P
sal se rok 2008, když nový majitel
zdejší chráněnou dílnu převzal
ispersonálem. Tehdy její provoz
pokulhával, ato doslova naobě
nohy. Pracovala tu jen šestice
šiček, které svým výkonem stěží
mohly soupeřit skonkurencí. „Už
během následujícího roku se ale dílna vzpa-
matovala avyprodukovala zboží za
4,5 milionu korun. „Jsme rádi, že je to rok
odroku lepší,“ svěřuje se provozní ředitelka
Nina Bilková. „Postupně jsme zaměstnali de-
vatenáct lidí adnes jich unás pracují téměř
čtyři desítky. Devadesát procent znich má
nějaký zdravotní handicap.“ Drtivá větši-
na jsou ženy, které sem míří každé ráno
našestou. Nejen zÚstí nad Labem, jsou také
přespolní − zDěčína, Teplic, Krupky, Bíliny
nebo Ohníče. Znamená to několikrát pře-
stupovat zmístní dopravy navlak, pak ještě
naautobus, anavíc kus dojít pěšky.
Co nesmí být limitem
Vycházíme lidem vstříc apamatujeme
nato, že si vprůběhu směny potřebují
napár minut odpočinout, ulevit, protáhnout
se nebo projít,“ říká Nina Bilková atvrdí, že
změněná pracovní schopnost však nemůže
být limitem, který by bránil profesionali-
tě avysokým nárokům nakvalitu práce.
Pracovní azdravotní oděvy, avšak iložní
prádlo, které zústecké 1. chráněné dílny,
s. r. o., odcházejí donemocnic, nejrůzněj-
ších ústavů či domovů důchodců vcelé
čas, věnuje se šití také doma. Vesvé malé
dcerce už prý má vydatnou pomocnici.
Vdílně je zaměstnaná necelý rok, ale doko-
lektivu zapadla rychle. Podle mistrové Ireny
Lüftnerové je to člověk, který má dar snadno
se přizpůsobit potřebám. Podobně jako své-
mu zdravotnímu postižení. Zdeňka se nebojí
mluvit otevřeně, třebaže některé otázky byly
osobní. Vzpomíná, jak ještě neodrostla dět-
ským hrám, když ji sotva čtyřletou přejelo
auto. Při nehodě přišla opravou nohu, která
jí končí nad kolenem. Tvrdí, že sprotézou
dávno srostla. „Já už to fakt neberu tragicky
aani necítím žádný velký společenský han-
dicap,“ říká ausmívá se při tom. Svůj životní
optimismus podporuje tím, že indispozici
před ostatními neschovává.
Chci být mezi lidmi
Podobně je natom Otilia Benešová. Vyučená
švadlena přišla nasever Čech až zNámes-
tova. Její zdejší roční úspěšné obchodní
zastupování slovenské obuvnické firmy pře-
rušila vážná autonehoda, sjejímiž následky
se potýká dodnes. „Zaplať Bůh, že už můžu
být mezi lidmi. Byla jsem dlouho doma vin-
České republice, musí být nejen kvalitní
afunkční, ale také elegantní amít „fasádu“
moderní doby. Těm nevzhledným anefo-
remným jednobarevným uniformám už tady
naštěstí odzvonilo. Tomáš Horáček ví, co
obnáší udržet si zákazníka ajak snadno se
dá oněj přijít. Tvrdí, že konkurence vtextil-
ním oboru je obrovská. Téměř každý týden
se proto vydává nacesty ajeho automobil
polyká stovky kilometrů dálnic avozovek
nejrůznějších kvalit, aby zajistil svým lidem
práci, aby mohl dosavadní rejstřík výrobků
pracovních oděvů rozšířit onové odběratele.
Netají se tím, že knim patří také zákazníci
vNěmecku, Belgii avRakousku.
Šicí dílnu naStřekově by ten, kdo nezná
město, těžko hledal. Označuje ji jen nená-
padná tabulka vjednom zedvorů nedale-
kého labského nábřeží. Ani když vystoupáte
dopatra, tomu, že tady se oblékají zdravotní
sestry, lékaři, personál operačních sálů,
sanitářky či sociální pracovníci apečovatelé,
mnoho nenasvědčuje. Vrozlehlé zářivkami
osvětlené dílně stunami bílé metráže bavlny
přelétne sem atam nad hlavami žen nějaká
ta věta. Šičky akrejčové tu spořádaně sedí
zasebou, některé ivedle sebe.
Hlavy mají lehce skloněné nad poloto-
vary budoucích halen, kalhot nebo plášťů,
oči zapíchnuté domašiny. Ta odpovídá
nanaučené povely asešlap pedálu. Jehla se
zapichuje dolátky rychlostí střely zkulome-
tu. „ Chce to jen cvik aurčitý grif. Nejdřív
musíte našlápnout patou apak přidávat
nasíle adůrazu. Podobně jako je to při
řízení auta,“ komentuje dovednost Zdeňka
Janoušková. Pětatřicetiletá šička patří mezi
nejšikovnější. Voboru se vyučila, amá-li
Můžeš