Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 9 - 2011

NEJSOU TO JEN FABRIKY PRO POSTIŽENÉ

validním důchodu, pak částečném, nakonec

jsem šla dopráce. Ale dvanáctihodinové

směny abalení cédéček jsem nezvládala,“

vypráví amá radost, že tady dostala novou

životní náplň išanci.

Doma podle svých slov jen prala, vařila,

uklízela apekla stále dokola. Hodně málo

nauspokojení ega. „Já jsem vchráněné

dílně sotva tři měsíce. Doufám jen, že se

firma se mnou nerozloučí,“ říká novopečená

šička slehkým úsměvem itrochou obavy.

Snaží se prý držet krok stěmi, kterým práce

pěkně odsejpá. Pochvaluje si, že konečně

má klid vduši, čistou hlavu, ataké solidní

kolektiv. „Občas mě bolí záda, páteř nebo

ruka. Ale můžu si podle potřeby odpočinout.

Tady nikdo nikoho karabáčem nehoní, když

odstroje napár minut odejde,“ dává Bene-

šová příklad vzájemné ohleduplnosti.

Ostatně potvrzuje to ita, která uvízla, jak

říká, nejen drápkem, ale doslova srdcem.

Mistrová Irena Lüftnerová. Všicí dílně, kam

přišla pracovat ještě zapůvodního majitele,

je doma. „Rozjížděla jsem to tady, tehdy se

šily jen montérky akombinézy. Dneska je to

oněčem úplně jiném,“ prozrazuje Lüftne-

rová. Její usměvavá tvář naznačuje vnitřní

pohodu. Nadobu, kdy si rozpůlila kolenní

čéšku amusela doinvalidního důchodu,

přestala dávno hartusit. „Jsem tady moc

spokojená. Pracuju slidmi, kteří to nemě-

li anemají leckdy vživotě pro svůj osud

ahandicap lehké. Důležité je, že si dokáže-

me vzájemně naslouchat avyjít vstříc. Mezi

sebou isvedením firmy.“

Oděvy míří i do kláštera

Ze střekovské chráněné dílny čas odčasu

odcházejí také zakázky přímo naobjed-

návku. Jsou jimi například roucha, ška-

pulíře, alby, róby ajak se všechno to zboží

pro církevní hodnostáře jmenuje. „Klášter

Nový Dvůr zásobujeme těmito výrobky už

poněkolikáté. Založili ho Francouzi, atak

jsme naši práci vyvezli až dozemě galského

kohouta,“ chlubí se mistrová. Kdo chce jít

sdobou, musí podle ní přicházet snápady

adoplňovat aaktuálně obohacovat výrobní

program iozakázky zkategorie zvláštních

přání. Zručnost, šikovnost apracovitost tady

dominují ajsou dávno samozřejmostí. Ús-

tecká chráněná dílna je takových lidí plná.

Bez ohledu nato, že jde odílnu zdravotně

handicapovaných.

ŠIČKA ZDEŇKA JANOUŠKOVÁ (vlevo) ijejí kolegyně tvrdí, že obsluhovat šicí stroj

je vpodstatě jako řídit auto – chce to prostě cvik aurčitý grif.

Vycházíme lidem

vstříc apamatujeme

nato, že si vprůběhu

směny potřebují

napár minut

odpočinout,

ulevit, protáhnout se

nebo projít.