Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

REFLEKTOR

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Nevím, jestli se ptám správně,

ale zdá se mi, že naše požadav-

ky na zdravotnické služby jsou

stále větší avětší. Jako bychom

byli stále nemocnější. Nebo jen

nenasytnější?

Myslím, že jako v jiných oblastech

se zvyšuje úroveň, ale též hrozí kri-

ze soudnosti, zodpovědnosti, účelné

návaznosti. Často lékař něco náklad-

ného či invazivního indikuje nebo

pacient vyžaduje prostě proto, že je

to dostupné. Chybění návaznosti zne-

hodnocuje izolované výkony. Někdy

jsme nesoudní jako pacienti, častěji je

nesoudná praxe zdravotnických slu-

žeb, které melou – někdy málo, jindy

moc – bez ohledu na přiměřenost,

účelnost, účinnost a bezpečnost.

Jako by se jako měřítko ztrácel

člověk – dominují diagnózy, výko-

ny, odlidštěné standardy. Původní

zodpovědnost za člověka nahrazuje

odpovědnost za výkon či dodrže-

ní byrokratického standardu. Zájem

ZDENĚK KALVACH:

Má člověk právo

nemít obtíže?

Naše zdravotnické rozpočty stále rostou. Čekárny

zdravotnických zařízení se nevyprazdňují. Některá

města amísta zoufale shánějí lékaře. Avěda nabízí

nové léky, přístroje itechniky léčby. Ptáme se zkušeného

internisty ageriatra: Je toto tempo normální?

o zvládnutí problémů pacienta nahra-

dila logistika výkonů. Lékaře řídí, co

a jak smí vykázat nebo musí vyko-

nat, protože nad ním kdosi nejen drží

kasu, ale především reguluje, kont-

roluje výkazy a provozní standardy

stále více podřízené jiným, „vyšším“

standardům, systémovým zájmům

a tím je stále vzdálenější problémům

a potřebám nemocných lidí. Lékař

mnohdy koná v zájmu a duchu by-

rokracie, čímž přestává být partne-

rem pacienta; mizí i základní postulát

hippokratovské etiky, aby základním

příkazem byl (uvážlivý, uceleně vyla-

děný) prospěch pacienta.

Finanční i provozní blaho systému

a jeho složek převažuje nad blahem

pacientů i satisfakcí výkonných zdra-

votníků. Naše zdravotnictví i zdra-

ví symbolicky ohrožuje a „požírá“

administrativně-právně-finanční

moloch jakoby vzešlý z kafkovské-

ho zámku, jehož nesrozumitelným

labyrintem bloudí opuštění pacienti,

z nichž jen někteří jsou pak hýčkáni

v alabastrové věži supervýkonů.

Neroste tedy poptávka po služ-

bách, ale především nabídka?

Řekl bych, že ruku v ruce roste pro-

dukce. Poskytovatelé péče, její plátci,

dodavatelé, subdodavatelé a, chcete-li,

spotřebitelé roztáčejí kolo produkce

rychleji a rychleji. Jejich zájmy se při-

tom často neshodují. Pacient přichází

s problémem, který ale zdravotnic-

ké zařízení nemusí hlouběji zajímat.

Ono má prostě nějakou nabídku, ví,

že bude proplacena, a vůbec nemusí

slyšet, co pacient říká – prostě narazí

své nasmlouvané portfolio a alibistic-

ké standardy na další „pa cientské ko-

U lékaře bychom se nikdy neměli bát

výsměchu. Máme právo se zeptat na

jakoukoli souvislost svého zdraví.