Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 19

19

marádkou Ivanou (mimochodem,

právě ona byla náhodou posledním

řidičem, který projížděl kolem neho-

dy, než místo policisté uzavřeli – ale

jak mohla tušit, že v jednom ze zde-

molovaných aut je dívka, kterou zná

odmalička?) cestuje do nemocnice

každý den. Bezvládnému tělu čtou,

vyprávějí, opatrně hladí, pozorují,

zda se vůbec něco zlepší. Z lékař-

ského záznamu: 7. května na výzvu

plazí jazyk. 20. června vyhoví jedno-

duché výzvě…

Když se Petra opravdu probu-

dí a zjišťuje, co se stalo, zatrne nad

nehybností svých nohou. A přijde

hodně, hodně slz. Nemá poškozenou

páteř ani míchu. Ale má tak rozsáhlé

poranění hlavy, že velká část lebky

je po dvou letech nahrazena plastem,

který ale tělo nepřijme a po padesáti

sedmi dnech je při další operaci im-

plantát vyjmut a mozek je překryt

jen kožním štěpem. Dodnes. Ještě po

osmi letech chrání mozek pod vla-

sy na velké části hlavy pouze slabá

kůže. Nebezpečí z každého neopatr-

ného pohybu, nemluvě o pádu.

Ale zpět do roku 2010. Po měsí-

cích na různých klinikách přichází

půlroční rehabilitace v Kladrubech

a důležité poznání: „Tam jsem viděla

lidi v mnohem horším stavu, kteří se

museli smířit s nezvratným osudem

– z vozíku už nevstanou. Ale dřeli,

bojovali… Nevěděla jsem, že to doká-

žu, ale věděla jsem, že musím zkusit

všechno.“

ŽIJU JEJÍ ŽIVOT

Obětavá a dnes už docela veselá ma-

minka Eva se nastěhovala do Petřina

bytu, postupně odstranily největší

bariéry, upravily koupelnu – mi-

mochodem jejich vana s dvířky by

nadchla leckoho – a učily se spolu žít.

Petra mohla ležet, sedět, ale chůze?

Osm let trvalo, než se mohla pokusit

o první kroky a s velkou oporou se

přešourat napříč pokojem. Osm let

jen vozík a vozík. A rehabilitace, Jan-

ské Lázně, Prosečnice, fy zioterapeuti,

kontroly v nemocnicích, ale i první

pokusy čím dál víc zapojit tu nešťast-

nou hlavu. Kupodivu němčina a an-

gličtina se neztratily, dokonce v nej-

těžších chvílích posloužily k lepšímu

porozumění než mateřský jazyk. Jak

málo ještě víme o mozku a jeho ne-

konečných schopnostech.

Dnes sice Petra mnoho nečte, ale

brilantně zvládá křížovky, ovládá hry

na počítači, i když má zcela funkční

jen pravou ruku, ráda by se vráti-

la k překládání nebo výuce jazyků.

Jako vyřízení účtů se životem. Vždyť

tenkrát doprovázela kamarádku do

V Kladrubech jsem viděla lidi

v mnohem horším stavu,

kteří se museli smířit

s nezvratným osudem – z vozíku

už nevstanou. Ale dřeli, bojovali…

Nevěděla jsem, že to dokážu,

ale věděla jsem,

že musím zkusit všechno.