Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

hraje roli, zda má dotyčný k městu

nějaké vazby v podobě rodiny, práce

nebo školy. Rozhodnout se, že bych

chtěl získat bezbariérový byt ve vel-

kém městě jenom proto, že se mi

tam prostě líbí, je prakticky předem

odsouzeno k nezdaru.

HLAVNÍ CÍL – PRAHA

Česká metropole je logicky na vr-

cholu zájmu lidí s postižením. Na

území města však existuje jen při-

bližně 500 bytů zvláštního určení.

Řada z nich je v rukou jednotlivých

městských částí a ty je obvykle při-

dělují jen vlastním obyvatelům. Ně-

kde jako podmínka postačí i obecné

bydliště v Praze, což se týká i bytů

v držení magistrátu.

Jak se ovšem k bytu dostat, když

z Prahy nejste? V této situaci se mo-

mentálně nachází i student zmíně-

ný v úvodu tohoto článku. Má štěstí

v podobě pražských příbuzných,

u kterých si mohl nechat zapsat tr-

valé bydliště, a podat si tak časem

žádost o bezbariérový byt – už jako

Pražák. Nezastírá však obavy, že by

se mu při projednávání žádosti mohl

tento postup vymstít (redakce proto

na jeho vlastní přání neuvádí jméno):

„Co když někdo zjistí, že mám hláše-

né trvalé bydliště na místě, kam se

coby vozíčkář nemůžu ani náhodou

dostat? Teď bydlím na jakési formě

bezbariérové koleje, ale co pak?“

Jeho slovům dobře rozumí také

vozíčkářka Kateřina Morozová (23)

z Písku. „V Praze jsem studovala

střední školu a bydlela jsem přes tý-

den na internátě. Kvůli vysoké škole

jsem šla zpět do Písku, uvědomila

jsem si ale, že chci být v Praze nejen

kvůli bydlení nebo práci, ale také

kvůli lepší a bezbariérovější přístup-

nosti různých kulturních akcí. A díky

dostupné MHD se dostanu víceméně

kamkoliv,“ vypočítává mladá žena.

I přes svůj vážný handicap se pus-

tila do samostatného života velmi

odvážně. „Nyní jsem v programu Sa-

mostatné bydlení v Jedličkově ústavu

v Praze. Projekt vozíčkářům umož-

ňuje vyzkoušet si samostatné bydle-

ní, je ovšem omezen na školní rok,

výjimečně na dva. Hledám si tedy

jak práci, tak i bydlení a podmínka

minimálně ročního trvalého pobytu

v Praze pro mě představuje problém.

Procházím různé internetové portály,

na facebooku sleduji skupiny, kde lidé

nabízejí pronájem bytu nebo neprů-

chozí pokoje. Zatím marně.“

11

Přestože Katka ovládá svůj

elektrický vozík pouze ústy,

nezávislého života se nebojí.

Co když někdo zjistí, že mám hlášené

trvalé bydliště na místě, kam se

coby vozíčkář nemůžu ani náhodou

dostat? Teď bydlím na jakési formě

bezbariérové koleje, ale co pak?