Strana 16
„Vy pracujete?“ Touto větou začala moje
lékařská odysea, když jsem u svojí ne-
ochotné ambulantní specialistky požádal
o neschopenku. Jednoho dne mi totiž
při pohledu na moji vozíčkářskou nohu
došlo, že ta horečka, kterou mám, není
důsledkem chřipkové epidemie a paralen
tentokrát asi stačit nebude…
Musel jsem tedy vstoupit na území paní
medicíny. Jestli jsem v sobě nosil zbytky
představ o tom, jak jsou svět lidí s posti-
žením a zdravotnictví nějak propojené,
následující zkušenosti mě z toho vyléčily.
Daleko dříve než moji churavou končetinu.
Tedy propojení jistě je, ale očekávat větší
míru vhledu by bylo u běžného zdravotnic-
tví naivní.
Po několik dnech došlo na návštěvu
pohotovosti jedné pražské nemocnice.
Ukázalo se totiž, že ambulantní specialist-
ka je nejen neochotná, ale taky neschopná
podat správná léčiva. Do špitální budovy
vedl nájezd, ale tak prudký, že se neobejdu
bez pomoci. Pak dlouho čekám. Přece
vás na pohotovosti nepřijmou hned, že?
Společnost mi dělá několik velmi bizarních
spoluobčanů. Jeden mi tyká a je přesvěd-
čen, že se známe, protože před čtvrt stole-
tím potkal jednoho podobného vozíčkáře.
Druhý v záchvatu blíže neidentifikovatelné
duševní poruchy chodí po čekárně bos
a trhá veškeré papíry, jež mu personál
dodal k vyplnění. Následně se dožaduje
nových. Když je nedostane, usne.
Moje duševní zdraví zachraňuje vstup do
ordinace, kde natrefím na mladou, milou,
empatickou a profesionální lékařku. Snad
je to důkaz trendu, že mladá generace
doktorů už s pacientem zachází jako s člo-
věkem – vstřícně a komunikativně. Když je
k tomu dotyčná osoba ještě pohledná jako
v tomto případě, je to bonus nad rámec
zdravotního pojištění.
Následné kontroly přinesly další zážitky.
V přecpané čekárně si s vozíkem nemám
kam stoupnout, abych nepřekážel. Svoji
pozici ve světě pochopím, když se u kar-
totéky objeví řidič sanitky s vetchým dezo-
rientovaným dědečkem na vozíku. Sestra
suše oznámí, ať ho zaparkuje za roh, „že
tam je dávaj“. Oranžová vesta se tedy řídí
pokynem a beze slova vysvětlení dotyč-
ného pána zaparkuje na určené místo. Ve
spěchu ještě houkne na pánovu manželku:
„Máte ho na konci chodby.“
O týden později jiný stařík v podobné
situaci, ale nevidomý a bez doprovodu,
marně několikrát volá na celou čekárnu:
„Kdy už pojedeme?“ Většina lidí se tváří,
že neslyší. Oslovím ho, abych ho uklidnil.
Nechci se tvářit jako větší lidumil. Jen jsem
si představil, jak tu za pár dekád budu
odstaven já. Z chmurných myšlenek mě
naštěstí asi po hodině čekání vytáhl úsměv
mladé paní doktorky. A taky fakt, že její
léčba zabírá.
Moje místo je za rohem
RADEK MUSÍLEK
glosuje několik setkání
vozíčkáře sčeským
zdravotnictvím
REFLEKTOR / TRIBUNA
„Stárnutí je jediný známý prostředek,
jak dlouho žít,“ napsal spisovatel Charles
Saint-Beuve. Od jeho časů uplynula už dvě
staletí. O čem ale vypovídají aktuální před-
stavy Čechů o stáří, odhalil průzkum pen-
zijní společnosti NN. Koncem února 2018
komentovali unikátní grafy u kulatého
stolu mimo jiné lékař prof. Jan Pirk, PhDr.
Jiřina Šiklová, socioložka, nebo demograf
RNDr. Tomáš Kučera.
Slova, která se dvěma osloveným skupi-
nám lidí – aktivním (23 až 27 let) a dalším,
na přelomu k důchodového věku (50 až
65 let) – při vyslovení „stáří“ vybaví, jsou
stejná: nemoci a bolesti. U mladé generace
se objevuje i jistá negramotnost v odhadu
plánovaného věku dožití, který pro ně již
bude nikoliv kolem 80, ale už 90 let!
Etapa stáří přináší ovšem podle dalších
výsledků také finanční nejistotu. Odhado-
vaná výška spotřeby na měsíc se pohybuje
kolem dvaceti tisíc – ovšem průměrný
důchod je u nás 11 807 Kč. I pro kategorii
snů existuje ve výzkumu statistika: sku-
pina od 50 do 65 let si přeje především
užívat si vnoučata, cestovat, věnovat se
práci nebo číst knihy.
Možná by se ke komplexnějšímu
zamyšlení hodil ještě jeden fakt: Světová
zdravotnická organizace (WHO) definuje
evropský průměr stáří na 75 let. Umíme
ovšem s potenciálem let pracovat? Jak to-
tiž v diskusi připomenul prof. Pirk, „délka
života je dána geneticky, nedá se prodlou-
žit, prodloužit se ale dají naše aktivní léta…“
Na otázku, co pro prodloužení této eta-
py dělat, průzkum odpovídá jasně – pečo-
vat o své zdraví. Vysoké hodnoty získalo
i nekuřáctví, stop nadměrnému požívání
alkoholu, dostatek spánku a zdravé jídlo.
Jak dodala prof. Šiklová, lidé často ne-
přemýšlejí o náplni času v penzi, většina
tyto otázky odkládá. Počínaje sociálními
kontakty až k velikosti bytu či odstraňo-
vání překážek v interiéru. Jak komentoval
výsledky prof. Pirk, ve stáří nemusí jít
o období zcela bez „neřestí“ – jíst se může
všechno, ale s mírou, lidé se nemusí
vzdát ani sexu a večer si muži mohou dát
dvě sklenky vína, ženám se doporučuje
jediná.
Prvotřídní obsazení kulatého stolu jen
potvrdilo, že kalendářní a biologický věk
se dokáže projevit velmi odlišně. A jakým
způsobem si význačný kardiolog (70 let)
nebo socioložka paní Šiklová (83) prodlu-
žují svá vlastní, velmi aktivní léta? Oba na
prvním místě jmenují sportovní aktivity.
Pokud si vybavíte text krásného šan-
sonu autorské dvojice Hapka + Horáček
Stáří, už víte, že také u vašich dveří za-
zvoní jednou host jménem Stáří… Zkuste
být připraveni. Pak můžete klidně otevřít
a pozvat je dál.
Pozvi své stáří dál…
MICHAELA ZINDELOVÁ
rekapituluje kulatý stůl
Představy Čechů o stáří