Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

REFLEKTOR / STÁRNUTÍ POPULACE

13

„Neviditelné“ drama

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Přichází tak doba seniorská, doba

velkých proměn sociálního systé-

mu, zdravotnictví, bydlení, dopravy,

bezpečnosti, kultury, ale i politiky

– starší občané nebudou sice homo-

genní skupinou, ale jejich převažující

zájmy z nich mohou utvořit obrov-

skou politickou sílu.

BEZ ČASU AZKUŠENOSTÍ

Ovšem největší drama, už dnes pa-

trné každému pozornějšímu pozo-

rovateli, nás čeká doma, v našich

rodinách. Denisa Ratajová ze společ-

nosti Sue Ryder (osvědčené a tradič-

ní místo vysoce kvalifikované péče

o seniory) říká: „Nejsme připraveni.

Ocitli jsme se v situaci tzv. sendvičo-

vé generace. Máme ještě nedospě-

lé děti, rodiče v důchodovém věku

a mnohdy ještě prarodiče. Ale jen

dvě ruce a pár hodin disponibilního

času pro všechny. A vlastně nevíme

jak a neumíme našim starouškům

pomáhat. Umíme jim sice cosi uva-

řit, pomoci v domácnosti, nakoupit

a třeba je doprovodit k lékaři, ale

jsme bezradní nad jejich samotou,

vztahovými problémy, nad jejich ne-

důvěrou k ostatním, k záplavě infor-

mací, ke světu tak prudkých proměn,

že je někdy nechápeme ani sami. Oni

tu naši bezradnost dobře vidí, i když

ji nekomentují. A tak vzniká meze-

ra, nechtěné, ale citelné prázdno, do

kterého se propadají víc a víc…“

Některá čísla ze

života společnosti

jsou sice dost dobře

známá, ale jako

bychom jim nechtěli

věřit – anebo si

namlouváme,

že tak vážné to

nebude. Ale bude:

vroce 2050 budou

nejpočetnější

skupinou

obyvatelstva naši

spoluobčané

ve věku 70–80 let.

Když k tomu připočteme povrchní

zjednodušení, s jakým se napros-

tá většina politiků obrací ke starší

generaci (nebojte se, důchody zvý-

šíme!), vzniká směs nezvládnutých

situací, bezradnosti, prostoduchých

návodů k řešení i cynických úvah.

Společnost ví, co se děje. Společ-

nost si stále namlouvá, že „ono se to

Nemáme vůbec žádnou koncepci

dosažitelného, bezpečného

a důstojného bydlení pro seniory.

Nemáme žádný návrh reformy

zdravotnictví pro tyto lidi. Nemáme

ani třetinu potřebného počtu

kvalifikovaných psychologů

připravených vyslechnout a poradit

starším a starým.