Strana 21
21
ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ
můžeš / číslo 4 - 2014
isčasopisy Stadión, Tvorba, Pionýr, Naše
rodina, Sedmička pionýrů, tam jsem měl do-
konce seriály. Atak jsem se dostal kilustra-
cím knih, ilustroval jsem na padesát titulů.
Poslední pro nakladatelství Akropolis.
Myslíte, že dnešním novinám povídky
apodobné žánry chybí?
Rozhodně. Dokonce iMladá fronta mívala
povídky, dávala šanci mladým autorům
ailustrátorům. Tím se člověk dostával do
povědomí. Jednou znejvětších reklam pro
mě byl ale Klub přátel sběratelů ex libris
adrobné grafiky, to říkám hodně nahlas,
měl jsem vtomhle klubu opravdu mnoho
příznivců. Sběratelé chodili za malíři agra-
fiky, kteří dělali ex libris speciálně pro ně
aoni si je pak jednou měsíčně vyměňovali.
Itak se začalo mé jméno šířit, určitě jsem
pro tyhle sběratele udělal několik stovek ex
libris. Tyhle symbolické záložky do knihy
mají unás velkou tradici, nechci vás nijak
poučovat, ale české ex libris začíná rokem
1868, ato ex libris Josefa Mánesa pro Vojtě-
cha rytíře Lannu, který byl v19. století nej-
větším českým sběratelem umění. Mucha,
Švabinský, Mikoláš Aleš amnozí další dělali
ex libris, která se mnohdy podceňují, ale je
to zajímavý kumšt.
Aco váš vztah kcharitě?
Unás je spousta charitativních organizací,
kterým prostě nevěřím, nenašel jsem knim
důvěru. Ale před dvanácti lety, když začínal
Aukční salon výtvarníků Konta BARIÉRY,
jsem byl osloven přímo paní Boženou Jirků,
zda bych také nepřispěl nějakou malbou.
Myslím, že je to jedna zmála charitativních
organizací, která je průhledná.
Výstav jste měl bezpočet. Která vám
utkvěla vpaměti nejvíce?
Nechtěl bych připomínat výstavu vNěmec-
ku, kterou mi doslova celou ukradli. Byly
to krásné věci, mé první velké obrazy, které
jsem nikdy nechtěl prodat. Ana kterou
vzpomínám rád? Určitě na tu poslední nej-
větší, už proto, že byla retrospektivní, byla
na Staroměstské radnici vPraze, viselo tam
přes 400 obrazů, grafik ailustrací, obsadil
jsem sklepení, přízemí apatro radnice.
Hodně cestujete; kde to máte nejraději?
Ko Samui, to je nádherný thajský ostrov, ale
líbil se mi před patnácti lety, dnes už je to
turistický Václavák. Hrozně rád se vracím do
New Yorku ataky do Londýna. Tam všude
mám pocit, že se svět najednou zastavil ave
vteřině zase šíleně pulsuje. Ten nadhled je
tam znát na každém kroku, my jsme malí
amoc si vidíme do talířů.
Někde jste řekl, že nemáte rád zimu. Že
se schováte do ateliéru amalujete něco
veselého…
Ale já ji mám rád, ale jen tu opravdovou,
bílou. Když je sníh. Nemám rád vlezlou
zimu, špinavý sníh aten bordel kolem. To se
pak stávám takzvaným kavárenským typem.
Zalezu do kavárny, do dobré vinárny nebo
zůstanu vateliéru. Přemýšlím olétě, ahlav-
ně se na ně těším.
Předepsal byste tedy umělecký život
jako terapii na zimní deprese?
Ať si každý dělá, co chce. Já to dělám taky.
Konto BARIÉRY připravuje . aukční salon výtvarníků.
Aukce proběhne vprosinci vpražském Karolinu avýtěžek půjde napodporu
vzdělávání studentů se zdravotním postižením.
Katalog starších uměleckých děl, která lze ještě koupit, nawww.kontobariery.cz
Když už jsem se docela slušně uživil,
nechal jsem grafiky a vrhl se na volné umění.
A tak jsem začal zase od nuly.
ného, Jitku Molavcovou. Naposledy to byl CD
double Zdeňka Rytíře kjeho šedesátinám. Ten
už je vhudebním nebi, ale práce pro něj byla
pro mě opravdu srdeční záležitost, práce pro
kamarády jsem si vždycky moc vážil. Hodně
jsem se také věnoval obalům na desky vážné
hudby. Ikdyž tam jsem toho ze sebe moc dát
nemohl, navíc tu byly schvalovací komise, aty
byly dost prudérní. Ale to už je hodně dávno…
Ve vaší volné tvorbě se objevují krajiny,
vždy však bez lidí. Proč jen takové
zvláštní kulisy?
Každý obraz je příběh ana vás záleží, jak
si ho domyslíte, jak ho vnitřně dotvoříte.
Třeba tam najdete svůj příběh ivy.
Co vás tedy inspiruje?
Všechno kolem mě. Život toho nabízí hodně,
jen se musíte umět dívat. Imé obrazy jsou
určitá zastavení, momenty, já tomu všemu
říkám plácky.
Na čem zrovna pracujete?
Mám rozdělanou grafiku, dvě plátna, dokončil
jsem dokument, který omně točil Ivan Ka-
waciuk, apřipravil jsem výstavu do Ostravy.
Apři té příležitosti bych také rád řekl, že jsem
svýstavami na dobré dva roky skončil. Dělal
jsem iněkolik ilustrací do knížky.
Ať si každý dělá, co chce
Jak dlouhá byla cesta od první kresby po
první výstavu?
Krátká. První výstavu jsem měl na základní
škole, byla ve Vyšší dívčí ve Vodičkově ulici.
Ale chtěl bych říci, že jsem na své cestě
potkal pár přátel, kteří mi hodně pomohli.
Vzhlížel jsem knim, Šalamoun, Born, Vysu-
šil, Lhoták, Bouda, Gross, Komárek, Kulhá-
nek, Stehlík, Roučka adalší, na některé jsem
určitě zapomněl, pro mne to tenkrát byly
velké osobnosti. Přijali mě mezi sebe, byl
jsem samouk, aoto víc jsem si toho vážil.
Na výstavách byly vkaždé přihlášce otázky:
co jste studoval, kde jste studoval, ukoho
jste studoval. Na ty jsem odpovědět nemohl,
neměl jsem tam co napsat, atak jsem byl
bez šance. Naštěstí bylo dost menších gale-
rií, kam se velcí umělci nehrnuli. Takže tam
byla ipro mě šance něco vystavit.
Nebo třeba vklubech. Ty většinou vedli
nadšení mladíci sobrovským zaujetím azá-
jmem okumšt. Také to neměli lehké, kaž-
dou chvilku dostali přes prsty, ale uměli si
prosadit jména, když se jim někdo líbil. Měl
jsem štěstí, že jsem byl mezi nimi. Pomohly
mi například iilustrace do novin. Tenkrát
se vnovinách běžně tiskly povídky, noviny
měly literární přílohy, adostal jsem občas
nabídku je ilustrovat. Spolupracoval jsem
NA TŘEŠNÍCH, litografie, 2012
MOCHOMŮRKY, litografie, 2009