Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

16

můžeš / číslo 4 - 2014

TÉMA: Sociální bydlení

16

■ Nejohroženější skupinou postiženou bezdomovectvím jsou ženy.

■ Svou situaci se snaží dlouho maskovat, přespávají u známých.

■ Pomáhá jim pražská organizace Jako doma.

Text: MICHAELA BUČKOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

D

aniele je 55 let auž pět roků žije

na ulici nebo vazylových domech.

Původním povoláním šička ze seve-

ru Čech přišla nejdříve opráci. Pak

zažila domácí násilí, které skon-

čilo rozpadem manželství. Muž ji ve finále

donutil odejít zbytu, atak se ocitla na ulici

vPraze. Sáhla si na dno – zažila pohrdání

veřejnosti, šikanu ze strany policie, odmí-

tání na úřadech… Teprve po dvou letech

zjistila, že existují azylové domy. Ty však

lidé vnouzi dostanou pouze na rok, pak

se většinou stěhují do jiného, na ubytovnu

nebo zase zpět na ulici.

Se třemi tisíci korun pomoci vhmotné

nouzi žije Daniela vzačarovaném kruhu,

ze kterého není podle jejího názoru cesty

ven. Některé azylové domy je nutné od 8

do 14 hodin opustit – proto, aby si jejich

obyvatelé hledali práci. Vtakovém případě

Daniela volný čas většinou nějak zabíjela.

Na hledání práce nemá energii. „Netrpí ale

závislostmi ani fyzickou nemocí, pracovat by

mohla. Nemá ale krozvoji arůstu bezpečné

astabilní prostředí,“ tvrdí Radka Hetmánko-

vá znevládní organizace Jako doma.

Organizace se snaží upozornit na to, že

na ulici žijí nejenom muži, ale také ženy. Ri-

ziková skupina, na kterou si podle slov jedné

znich každý dělá nároky… Atéměř každá

žena zažila nějakou formu násilí – fyzické-

ho, sexuálního či verbálního.

Těmto ženám se rozpadly rodinné

apartnerské vztahy, přišly opráci nebo jim

dal majitel domu podepsat výpověď, které

nerozuměly. Jako oběti domácího násilí si

řekly dost azabouchly za sebou dveře…

Dostaly se pak do dluhové spirály – třeba

iproto, že se zaměstnavatel zpožďoval

svýplatou…

Ať se cítí Jako doma…

Takhle nějak znějí jejich příběhy, které

mají jedno společné: ženy si vydělávají

méně peněz, mají menší důchody, achudo-

ba je proto postihuje častěji než muže azúst

jinde aktivních padesátnic zaznívá jediné

přání: „Chci jen někde dožít.“

Azylové domy

Pro ženy bez domova je typické, že se vznik-

lou situaci snaží do poslední chvíle masko-

vat: zůstávají vnevyhovujícím svazku, na-

příklad sagresivním alkoholikem, přespávají

na gauči upříbuzných či kamarádů, hledají

si účelové krátkodobé známosti – jen aby

někde přečkaly noc. Do poslední chvíle se

snaží oddálit konec na ulici. Ajako čert kříže

se bojí vyslovit nahlas slovo bezdomovkyně.

„Zpráce jsem šla rovnou do tramvaje, spící

vsedě jsem projezdila noc aráno šla zase do

práce. Dvanáctky jsem měla nejraději, vprá-

ci bylo teplo,“ popisuje 45letá Pavla.

Nikdo neví, kolik takových žen vČesku

je. Potkat je můžete na nádražích, schováva-

jí se na zahrádkách, vteplovodních kaná-

lech, pod mosty avneobydlených domech.

Anejsou to jen šičky, jsou mezi nimi istře-

doškolačky avysokoškolačky. „Jste na to

úplně sama, občan druhé kategorie, nikdo

vám nepomůže,“ shrnuje své zkušenosti

55letá Dana ve studii, kterou dala dohroma-

dy organizace Jako doma.

Ani získání místa vazylovém domě není

žádná výhra. Je to jen na rok, soukromí tam

je minimální, ubytování za moc nestojí, ná-

vštěvy ikonzumace byť skleničky vína jsou

zakázané. Je třeba dodržovat spoustu pra-

videl apříkazů. Třeba se tam vosm hodin

ráno koná pravidelný nástup. „Člověk musí

mít vpořádku doklady apobírat dávky, což

je pro spoustu lidí, kteří jsou na ulici, hrozně

těžké. Řeší jen základní životní potřeby (jíd-

lo, teplo) ana nic jiného jim nezbývá čas,“

dodává Radka Hetmánková.

„Nemůžeš se natáhnout, jsi unavená, pořád

si hlídáš věci. Máš strach, aby tě někdo

ne okradl, nezbil. Zima není tak hrozná, nej-

horší je ta únava,“ dodává 55letá Dana.

Jak to zlepšit...

Organizace Jako doma upozorňuje na to, že

vČesku chybějí genderově specifická zaříze-

ní nebo alespoň vytvoření chráněných zón

pro ženy vtěch existujících. Nedostatečné

jsou iprostory, kde by se ženy bez domova

mohly scházet. Třeba aby provozovaly vol-

nočasové aktivity. Pomohlo by také, kdyby

se pobyt vazylových zařízeních protáhl na

dva roky, aby se ženy mohly zotavit ana-

čerpat síly, aby zde fungovaly terapeutické

služby. Apo skončení pobytu vtomto domě

jim někdo pomohl najít další bydlení. „Jsme

členy Platformy pro sociální bydlení, která

se zabývá bezdomovectvím, asnažíme se

lobbovat za změnu zákonů,“ dodává Radka

Hetmánková.

Jako vzor vidí propracovaný systém

so ciálního bydlení, který původně vznikl

vUSA, ale využívají ho zejména ve skan-

dinávských zemích. Tady uplatňují systém

housing first – člověk, který ztratí bydlení,

nejdříve dostane kvalitní adostupné sociální

bydlení, aniž by musel nějak jinak stabilizo-

vat svou situaci. Tak se zbaví bezdomovectví

amůže se soustředit na ostatní věci.

Kuchařky bez domova

Organizace Jako doma spolupracuje spři-

bližně třiceti ženami bez domova, zapojuje

je do nejrůznějších projektů. Stěžejní jsou

Kuchařky bez domova, které vaří asvé

jídlo nabízejí za dobrovolný poplatek na

pražských farmářských trzích – na náměstí

Jiřího zPoděbrad avKarlíně. „Usilujeme

ootevření kamenné jídelny, která bude

vprovozu sedm dní vtýdnu, akuchařky

zde najdou pracovní uplatnění. Startovat

Zpráce jsem šla rovnou

do tramvaje, spící

vsedě jsem projezdila

noc aráno šla zase do

práce. Dvanáctky jsem

měla nejraději, vpráci

bylo teplo.