Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 17

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

můžeš / číslo 4 - 2012

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Počítače?

Zlo idobro

Přívaly e-mailů mě někdy otravují. Když

jich vyřídím dvacet, začínám být nervózní,

potřicátém již skoro každý druhý automa-

ticky mažu. Výjimkou jsou ovšem známí

apřátelé aadresy těch, jejichž názory mě

zajímají. Několik let si tak dopisuji azís-

kávám zajímavé texty odjedné kolegyně

ateprve nedávno jsem zjistila, že bydlí

vSekyrách až uhranic zaAší anavozíku

je dvě desítky let. Má perfektní přehled

onašem isvětovém dění, diskusní příspěvky

sleduje isama donich přispívá, občas mi

přepošle text isvýstižným komentářem. Její

zdravotní stav jsem zaznamenala, až když

jsem ji pozvala nazahájení výstavy foto-

grafií Dany Kyndrové. Ona mi onich totiž

psala, ale viděla je předtím jen nainternetu.

Když zemřel můj bratr, měla jsem pocit, že

švagrová je trochu izolovaná, apřemluvila

jsem ji – to už jí bylo skoro osmdesát –, aby

překonala svůj ostych před počítačem. Dnes

je denně nasíti, sama stahuje si texty

zGooglu, akdyž chci jít naurčitý film

dokina, napíšu jí aona mi sdělí, kde ho

hrají. Druhá švagrová, znás tří nejmladší,

sice má doma počítač, ale spíše jen jako

doplněk interiéru. Stereotypně odpovídá: Já

stím neumím. Vždycky vtipkuji: Naučíš se

to – řízení auta, počítač akalašnikov musí

umětpoužít všichni! Jinak nemají význam.

Sama jsem sice nikdy kalašnikov nepoužila,

ale asi bych se sním taky naučila, kdyby to

usnadňovalo komunikaci azařazovalo člo-

věka dospolečnosti, jako to dělají počítače.

Alidé se učí rychle. To je stupeň vzdělanosti,

který chápeme jako normální aneuvědomu-

jeme si hodnotu tohoto způsobu zpřístupně-

ní kulturních hodnot ivřazení se dospoleč-

nosti, docelku. Jen těch nádherných filmů

oskvostech vobrazárnách světa, ozemích,

onichž jsme kdysi četli vknihách cestova-

telů Hanzelky aZikmunda – abyly pro nás

nedostupné. Teď se lidé napřed podívají

dopočítače, co se dá kde navštívit aprohléd-

nout, aby se popříjezdu rychle zorientovali.

Mluvíme olidech nezařazených, vylouče-

ných, rozhorlených, izolovaných, snažíme se

odstraňovat bariéry při vstupech dodivadel

amuzeí, dělat výtahy nastanicích metra

anájezdy nanástupiště. Považujeme to

zanormální asprávné. Ani si už neuvě-

domujeme, že ještě před dvaceti lety jsme

museli překonávat nejen fyzické bariéry, ale

ity vnašem myšlení. Tak se obdobně snažme

přijmout jako samozřejmost ipočítače, které

tyto bariéry odstraňují také. Ajak rychle!



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

sgramofonem, nakterém se točí deska

anormálně hraje. To nešlo. Když jsem chtěl,

aby se zapnulo rádio, také to nešlo. Teď si

můžete přát všechno – bouřku, přímý pře-

nos zoceánu, věrohodné výbuchy, pohled

donitra lidského těla, všechno…

Nikdy mě to vlastně nezajímalo. Dnes

to má divadlo těžké. Podívejte se narekla-

mu – třeba nacolu. Jak chcete klasickými

divadelními prostředky konkurovat třiceti

vteřinám, kde jsou mořské proudy, nahé

holky, tygři řvou ažerou třeba člověka…

ato všechno zapůl minuty. To je zážitek, to

je přehlídka vjemů.

Avy máte jen herce, kteří jsou třeba

nastydlí, apár kusů rekvizit. Přitom musíte

podvě hodiny zaujmout člověka, který

denně spotřebuje obrovské sumy šotů, re-

klam, přenosů, internetů avšeho ostatního.

Naprvní pohled je to prohraná věc. Ale když

umíte ukázat drama lidského života jen

spomocí dvou postav ajedné židle, můžete

diváka strhnout.

Svět je trochu divný

Nedávno jsme hráli sTřískou vKarlových

Varech. Obrovský úspěch, ovace. Ale

vjednom místě měl zvukař pustit naurči-

tou repliku hudbu. Propásl to ojednu větu.

ATříska přes obrovský úspěch okamžitě

hudroval – co je to zaidiota! Unás vAmeri-

ce by ho hned vyhodili!

Šli jsme doauta amilý Jan najednou

nemohl najít svůj mobil. Ten pořádný, aku-

rátní, dokonalý Američan zklamal sám sebe.

Popůlhodině našel telefon řidič. Jen jsem si

tiše říkal – vidíš, pánbíček tě potrestal! Atak

je to vdivadle, tam nevidíte stokrát opra-

venou aupravenou konzervu plnou retuší,

dodatečných efektů nebo neuvěřitelných

barev azvuků, vdivadle sledujete život.

Život vběhu času, byť zkoncentrovaný

doněkolika desítek minut. Každý večer je

originál, každý je trochu jiný. Divák ale může

být součástí naprosto originálního zážitku.

Asi bychom se jako lidi 21. století už

neuměli vzdát všech vymožeností apřevrat-

ných technologií. Já se dokonce vysmívám

představám, že máme všichni utéct někam

navesnici nebo dolesa, pěstovat byliny

achovat zvířata pro vlastní potřebu. Ale

zároveň se ptám, proč ty vymoženosti dělají

život stále složitější.

Proč musím čekat nahovězí zArgentiny

aoni musí zase čekat třeba narýžová košťa-

ta zAfriky? Je opravdu dobré, když si mu-

sím koupit košili zIndie, aby tam kupovali

třeba českou paštiku? Proč mi někdo nabízí

kuřata zPolska, jen aby vydělal najablka

zMaroka? Dobře, moderní medicína nám

dává léta navíc. Amáme pro ten čas náplň?

Najdete novou práci vpadesáti, šedesáti?

Stím si přece společnost vůbec neví rady.

Ale čas života se prodlužuje. Poslouží mi

vtakové situaci internet? Abych se dozvěděl,

že takhle jsou natom miliony, možná desítky

milionů lidí vzemích, které si říkají vyspělé?

Štěstí aspokojenost člověka se asi neskrývají

vnějakém čipu. Anajít je může jen člověk

sám. Proto se to tak často nepodaří. 

Autor je režisér aherec.

Záznam amezititulky (zj)

PŘES PADESÁT LET

nerozlučná dvojice

– Jan Kačer a Nina

Divíšková. Léta museli

žít tak trochu na

dálku, když byl Jan za

normalizace vystrčen

z Prahy a musel být

rád za oblastní scény.

Dnes se k nim vrací –

ví, že dobré divadlo

může vznikat všude.