Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14



můžeš / číslo 4 - 2012

TÉMA: Počítače pomáhají

Michalu Jágrovi byly tři a čtvrt roku, když po zánětu

mozkových blan ztratil sluch. Už začínal mluvit,

ptát se obvyklým dětským „proč“.

Ztráta sluchu však zavinila, že mluvit přestal.

Dnes pracuje ve výzkumu Akademie věd.

ŽIJU MEZI SLYŠÍCÍMI

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH

L

ékaři dali rodičům navybranou:

Buď se maminka se rozloučí svě-

deckou kariérou avěnuje synovi

veškeré síly, nebo ho odloží doústa-

vu. Otec se klonil kvariantě umístit

syna doústavu.

Michalova maminka však neváha-

la ani naokamžik. Pro jeho další život aroz-

voj to bylo zlomové rozhodnutí. Maminka

se připravovala navědeckou kandidaturu

apracovala veVýzkumném ústavu rostlinné

výroby vpražské Ruzyni. „Rozhodla se, že

mě bude vypiplávat,“ říká RNDr.Michal Jágr,

Ph.D., dnes zaměstnanec Fyziologického

ústavu Akademie věd České republiky. „Na-

šla si práci napůl úvazku, dělala například

sekretářku vmatematickém ústavu, praco-

vala veškole, dělala mzdovou účetní, byla

vknihovně. Všechno podřídila tomu, aby mě

mohla vždycky brzy odpoledne vyzvedávat

ze školky nebo ze školní družiny.“

Znaková řeč je medvědí služba

Kupovala mu populárně-naučné knížky

atrávila sním nad nimi celé dny. Brala ho

navýstavy, hodně cestovali. Věděla, že ho

nemůže zavřít doulity, kde by se topil vlítosti

nad svým postižením. Intenzivní péče se

tisíckrát vyplatila. Maminka se zásadně vyhý-

bala tomu, aby se Michal učil znakovou řeč.

Dodnes tvrdí, že až navýjimky, kdy asi jiná

cesta není možná, by se měli nedoslýchaví

alidé se zbytky sluchu vychovávat orálně, ne

znakovou řečí. Michal je stejného názoru.

„Znakovat neumím ajsem zastáncem

orální výuky avýchovy. Znaková řeč je pro

sluchově postižené medvědí služba. Sice

není dnes moc populární něco takového ří-

kat, ale znaková výchova se vbudoucnu slu-

chově postiženým vymstí. Svět je tvrdý ajá

to vidím kolem sebe. Mám kamarády mezi

sluchově postiženými izdravými, mohu

porovnávat. Jsem jednou nohou vesvětě

slyšících ajednou nohou vesvětě sluchově

postižených. Se slyšícími mám zkušenost,

že jim nedělá problém mluvit namě pomalu

anahlas. Nejsem při jednáních naúřadech

anákupech vobchodě závislý natlumoční-

cích ze znakové řeči,“ přemítá mladý vědec.

Vidí to nejlépe namaturitních plesech

své střední školy. „Já jsem zgenerace, která

ještě zažila veškole pro sluchově postiže-

nou mládež vJečné výhradně orální výuku.

Ponás odpoloviny 90. let už se začalo učit

jak orálně, tak iveznakové řeči. Znaková řeč

vám nedovolí být plnoprávným člověkem

ajsem nešťastný, když potkám lidi, kteří mají

mnohem lepší sluch než já, apřesto se do-

mlouvají jen znakově. Vím, že lidé používající

znakovou řeč mají problém spsaným textem,

většinou nerozumějí titulkům ufilmů avte-

levizi, nedomluví se bez tlumočníka.“

Na přednášky s „vysílačkou“

Michalova řeč není dokonalá, ale když naněj

mluvíte jasně adobře artikulujete, nemá

vhovoru podstatné problémy. Právě orální

výuka nagymnáziu imatčina péče měly vliv

nato, že složil přijímací zkoušky naPřírodo-

vědeckou fakultu Univerzity Karlovy vPraze

avystudoval analytickou chemii.

Kpřírodním vědám, především kchemii,

tíhl už odzákladní školy amaminka ho

podporovala; vkladném smyslu slova se

naněm podepsala istředoškolská chemikář-

ka Eva Paulů. „Chemie není užáků oblíbe-

ný předmět, ale když jsem zaznamenala

zájem, snažila jsem se ho podporovat,“ říká

vdokumentu České televize, jenž byl oMi-

chalovi před třemi lety natočen. „UMichala

jsem viděla velký zájem ilogické uvažování

avýsledek je dnes ohromný. Připravoval

se nahodiny amatka se školou hodně spo-

lupracovala. Měl doma malou chemickou

laboratoř.“

Navysoké se stal rychle známý tím, že

nazačátku každého semestru zašel zakaž-

dým zvyučujících, představil se auvedl, že

má problémy se sluchem. Měl vté době už

naslouchací FM systém, který mu umožňo-

val, aby dal přednášejícímu dokapsy vysílač

ausebe měl přijímač, který mu zesiloval

učitelovu řeč.

„Byla to velká výhoda. Neslyšel jsem

všechno adokonale, ale dokázal jsem si

hodně věcí domyslet. Problémy jsem míval,

pokud se vyučující zabral dovýkladu aob-

racel se ktabuli. Neviděl jsem mu naústa,

protože musím zvuky kombinovat sodezí-

ráním. Potíže byly isprofesory, kteří měli

plnovous. Člověk svousy je pro mě dodnes

ztracený,“ směje se Michal Jágr.

Přístroj si poprvé vyzkoušel ještě nagym-

náziu, kdy ho měl zapůjčený. Navysoké

škole měl už vlastní, stál 75 tisíc korun. Tři

čtvrtiny hradila pojišťovna, zbytek doplatili

rodiče. Dnes užívá druhou generaci dálko-

vého naslouchadla. „To už jsem si kupoval

zasvé, stálo sedm tisíc,“ dokumentuje

pokrok.

Ve světě slyšících

Oco méně informací se při přednáškách

kněmu dostalo sluchem, oto víc musel na-

číst veskriptech adalší literatuře. Zasvými

spolužáky nijak nezaostával, spíš naopak.

Spolužačkám pomáhal svysvětlováním

učiva, ony mu naoplátku pomáhaly spo-

známkami zpřednášek. „Vzájemně pro-

spěšná spolupráce,“ komentuje. Dodává, že

svůj sluchový handicap si vlastně pořádně

uvědomil až navysoké škole.

„Veškolce, nazákladní škole inagym-

náziu jsem byl mezi sobě podobnými, tady

jsem se najednou ocitl vesvětě, který si

omezení neslyšících neuvědomuje. Když

jsme si šli sednout se spolužáky dohospo-

MICHAL JÁGR absolvoval vysokou školu

i se sluchovým postižením jako jeden

znejlepších studentů.