Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 22

22

UMĚLCI KONTA BARIÉRY

můžeš / číslo 3 - 2014

Je ve

mně

kousek dítěte

■ Maluje pro děti ivreakci nakonzumní způsob života.

■ Vystavoval navíce než 50 samostatných výstavách pocelém světě.

■ Obrovské úspěchy slaví vJaponsku.

Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

Foto: JAN ŠILPOCH

Vystudoval jste ČVUT. Jak se člověk

dostane odpozemních staveb

kmalování?

Původně jsem udělal přijímačky

naarchitekturu, ale nevzali mě, protože

bylo hodně zájemců. Tak jsem skončil

napozemním stavitelství. Akmalování

jsem přišel tak odpřírody. Už zastudií

jsem měl tendence něco malovat, táta měl

doma vždycky barvy, když bylo potřeba,

namaloval nám doma kopii nějakého

obrazu. Tak jsem to taky jednou zkusil. Vzal

jsem si pohlednici odmoře atu jsem zkoušel

napodobit. Bylo mi asi 18 nebo 19 let. Apak

jsem najednou začal malovat takové své

věci. Azačal jsem zjišťovat, že je vemně

něco, co musí tímhle způsobem ven.

Kdy vás malování začalo živit?

Stavařina mě živila možná 15 let, měl jsem

nakonec idobré místo vevýzkumném

ústavu. Přestalo mě to ale bavit, táhlo mě to

kumění, atak jsem stím jednoho dne, jak se

říká, seknul.

Dnes je takový útěk znudného

zaměstnání zavzrušujícím životem

doslova trendem, tehdy tomu ale asi tak

nebylo…

Přesně tak, tenkrát se změna místa moc

nenosila. Člověk změnil zaměstnání jednou

dvakrát zaživot, akdo ho měnil častěji, byl

považován zafluktuanta (směje se). Sám

jsem se hrozně těžce odvažoval, byl to krok

doobrovského neznáma. Pomalování jsem

ale hodně toužil adnes si zato vážím sám

sebe, že jsem se tenkrát odhodlal. Abych

nezkrachoval aměl zčeho podporovat

rodinu, šel jsem, vedle volné tvorby,

pracovat donakladatelství Albatros, dělal

jsem vedoucího výtvarné redakce. Bylo to

sice zaminulého režimu, ale ti lidé tam

byli až trochu disidentští, kolektiv to byl

perfektní. Dělali jsme knížky pro děti, takže

to bylo bez politiky. Byl jsem moc rád, že

jsem to mohl dělat, bavilo mě to stejně jako

má svobodná tvorba.

Povězte mi, jak vzniká dílo Jiřího

Votruby?

Tak – to vás tak najednou něco napadne

(směje se). Stačí, že jdete někde poulici,

vidíte něco, ato něco vás zaujme. Všichni

ostatní to sice vidí taky, ale vám, když máte

tyhle umělecké sklony, vám to řekne více než

komukoli jinému. Aztoho se narodí obraz.

Někde jste řekl, že vás inspiruje jak

moderní konzumní způsob života,

tak vážná hudba. To ale nejde moc

dohromady, připadá mi to jako dva

odlišné tábory.

Ano, máte pravdu. Ten konzumní život se

ale odráží vmé volné tvorbě, tam reaguji

hlavně nato, co vidím okolo aco mě

zaujme. Kdežto vážná hudba, to je spíše

užité umění, ilustrace. Dělám třeba plakáty

nahudební festivaly, obaly naCD nebo

sNárodním divadlem scénografii pro děti.

Jmenuje se Opera nás baví aje oklasické

hudbě ajejích skladatelích.

Jaké to je malovat pro děti? Je to jiné

než tvořit pro dospělé?

Já mám pocit, že stím nemám moc problém,

protože jsem možná také ještě pořád dítě.

Jednoduše maluji, jak to cítím, aono je to

vlastně pro děti (směje se).

Jak se stane, že si člověk něco maluje

pro radost – anajednou má výstavu

vzahraničí?

To je zajímavá otázka. To se vlastně nějak

všechno stalo samo. Zajímavá byla výstava

vChartúmu, předcházel jí zajímavý sled

událostí. Vzniklo to tak, že jsem kdysi udělal

nějaký pohled oVídni aMozartovi. Doté

Vídně přijela jedna paní zBejrútu, ředitelka

festivalu klasické hudby Al-Bustan, viděla

ten pohled ařekla si: ten by nám mohl udělat

plakát nafestival. To se skutečně stalo.

Apak vBejrútu přišla nafestival paní zčeské

ambasády, viděla ten plakát aznala někoho

vEgyptě. Apak jsem měl výstavu vKáhiře.

Atím, že to bylo vKáhiře uspořádáno

spomocí českého vyslanectví, ato zrovna

otevíralo pobočku vChartúmu, poprosili mě,

aby tam mohli udělat moji výstavu.

Takže vzásadě můžete poděkovat

komerční části své tvorby, která je

zatou výlohou vidět…

To je pravda. Já sám jsem ale antiobchodní

typ. Celou komerci má nastarosti jeden můj

kamarád.

Kdo je Jiří Votruba

Český malíř, grafik ailustrátor

scharakteristickým uměleckým rukopisem.

Narodil se vroce  vPraze.

Je umělcem mnoha poloh. Ilustruje dětské

knížky ajeho pohlednice si odnás vozí

turisté docelého světa, zároveň jej fascinuje

svůdnost hromadné spotřeby anebojí se jí

nastavit humorné zrcadlo. Snadno rozpoznáte

ijeho grafický design. Ten věnuje hlavně

historické Praze avážné hudbě. Obrovské

popularitě se jeho grafiky těší vJaponsku,

kam jezdí každý rok.

Jeho obrazy mohli lidé spatřit natéměř

padesáti samostatných výstavách pocelém

světě – odPaříže přes domácí Prahu až

poexotické lokality jako Káhira, Bejrút či Tokio.

Tvoří střídavě vesvém ateliéru vPraze

anachalupě uBerouna.

info

Jiří VOTRUBA:

CONVERSE,

akryl naplátně, 2009