Strana 15
15
můžeš / číslo 3 - 2014
ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ
ikombinovanými vadami, děti chronicky
nemocné, ale iobyčejní malí občánci, kte-
rým stát zrušil jesle, atím inaději naza-
městnání pro jejich maminky, tu nacházejí
skoro nacelý den perfektní péči azajímavý
program. Vlastně ispeciální školu, rehabili-
tační tělocvik, bazén ikeramickou dílnu. Co
chybí? Především prostor pro slušné platy
zdejších neuvěřitelně zatížených pracovnic.
Poprvé narážíme naneviditelnou ruku
státu – autoři mzdových tabulek nemohli
podobná zařízení vidět ani zdálky. Samozřej-
mě sem nezískají ani jednoho muže, ikdyž
přebalit nebo posadit dovany takového dva-
cetiletého kluka sDownovým syndromem je
práce spíše pro vzpěrače. Zdejší ředitelka Iva-
na Homolová ale místo naříkání hledá další
možnosti, jak rodičům pomáhat. Například
odlehčovací pobyty. Ale zájem není…
„Příspěvky napéči zdaleka neplní svůj
účel. Mnoho rodin je bere jen jako další
příjem dorozpočtu. Poskytovatelům, atedy
icelému systému, se vrací tak třetina. To
je vážné iunás, ale ještě vážnější uobčan-
ských sdružení ajiných neziskovek. Dotace
města jsou velké, nastále lepší péči ale sta-
čit nemohou. Je nejvyšší čas zavést systém,
který aspoň trochu vrátí státní peníze tam,
kam byly určeny – dosociálních služeb. Pak
bychom mohli nabízet další, atřeba iindivi-
duální péči.“ Ředitelka se nemračí, jen jako
zkušená profesionálka kroutí hlavou nad
strnulostí sociální politiky.
Služba svírou ibez víry
Diakonie evangelické církve vLitoměřicích
už více než dvacet let pomáhá především
těžce postiženým. Její klienti mezitím do-
rostli dodospělosti apro jejich rodiny se tak
objevila nová otázka – doškoly už nemůže,
dopráce také ne, jak má naše dítě žít? Tváří
vtvář několika rodičům se ptáme – co by
bylo, kdyby toto zařízení neexistovalo? Ještě
než začnou odpovídat, vidíme, že pomyslet
jen navteřinu natakovou situaci je pro ně
nepředstavitelné. Manželé Smolíkovi, paní
Borošová ipaní Došková, manželé Martin-
covi těžko hledají slova…
Jejich dospělí synové sDownovým
syndromem tu třikrát týdně pobývají
mezi kamarády, pracují vdílnách, jezdí
navýlety zapamátkami, navštěvují místní
řemeslníky, vypraví se idodivadla nebo
jen naprocházku pokrásném Českém
středohoří. To všechno je výborné, ale
nejlepší je věta: Když je kluk nemocný, je
moc smutný… stýská se mu poDiakonii.
Pro ty, kteří to nezažili – největším problé-
mem těžce postižených dětí bývá samota,
prázdný čas utelevize, bezcílné bloumání
pobytě, nekonečný pohled zokna nastále
stejnou ulici. Ito málo, co umějí, postupně
zapomenou.
Klienti jsou samostatnější, sebevědo-
mější, rádi pracují aněkteří si troufají
inazaměstnání. Pro společnost dobrá
věc, pro rodiče skoro zázrak. Přidávají
stejně jako vSrdíčku: „Obdivujeme zdejší
pracovníky, že to při nízkých platech
stakovou láskou pro naše děti dělají.“
Zakladatel litoměřické Diakonie Zdeněk
Bárta tlumí pochvaly: „My máme zvašich
kluků také velkou radost. Vlastně bychom
vám měli děkovat, že nám dáváte příle-
žitost ktak smysluplné práci. Křesťanství
přece není jen být vcírkvi. Záleží totiž jen
natom, jací jsme lidé ajaké hodnoty jsou
pro nás důležité. “
Litoměřice jsou dobré místo pro život,
ipro život všelijak poznamenaný nešťast-
ným osudem. Mimořádná péče města
(pozoruhodného izdejším nedostatkem
korupčních skandálů ajiného zneužívání
veřejných peněz) osociální služby je pro
zdejší už skoro samozřejmostí. Ale udrží se
dobrá úroveň ipoletošních komunálních
volbách?
Více na www.muzes.cz
Pár stokorun se zdá
mnoha rodičům příliš,
ikdyž samozřejmě
pobírají příspěvky
napéči.
TĚŠÍTE SE na další den? Zdejší ano.
UČÍME SE, ale pomalu a vklidu.
KDYŽ JSOU RODIČE spokojení…
RENATA
JURKOVÁ
by mohla
o efektivním
systému
přednášet.