Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 17

17

můžeš / číslo 3 - 2014

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Legrace azájem

„Pak jsme oslovili různé stacionáře, zda by

měly zájem ovpodstatě zkušební hodnoce-

ní jejich služeb,“ pokračuje vlíčení ředitelka

Baxová. „Prosili jsme je zpočátku iotrochu

shovívavosti, protože vše se teprve rozjíždě-

lo anikdo přesně nevěděl, co ztoho bude.“

Reakce oslovených institucí byly vzásadě

dvojího typu. Buď tamní vedení považovalo

projekt zalegraci, kterou nelze brát vážně,

nebo to naopak shledalo zajímavým auži-

tečným. Výsledky jsou bezesporu jiné než

odúřednické komise.

Samotný audit je jednodenní. Evaluační

tým tvoří dva lidé smentálním postižením

ajejich dva průvodci, kteří fungují pře-

devším jako zapisovatelé. Přímo namís-

tě stráví přibližně pět hodin. Probíhají

rozhovory sklienty ipracovníky. Metodika

se však individuálně upravuje pro každé

jednotlivé zařízení. To dopředu vytipuje,

kdo zuživatelů služeb bude pro pohovor

nejvhodnější. „Naši auditoři jsou velmi

bezprostřední abez zábran či kliček se ptají

velmi přímočaře,“ popisuje Pavla Baxová.

„Klidně se zeptají: proč tu chodíte takhle

oblečeni?“

Porozhovorech si čtveřice auditorského

týmu sedne aspolečně vypracuje zprávu.

Vní je nejdůležitější postoj inspektorů,

jejich celkový dojem zprostředí aodpo-

vědí respondentů. „Zatím jsme většinou

hodnotili pobytová zařízení. Jelikož tamní

obyvatelé žijí hodně odlišným způsobem

než naši auditoři, tak některé postřehy byly

plné údivu,“ vysvětluje ředitelka o. p.s.

Rytmus. Aktivní lidé smentálním postiže-

ním vroli hodnotitelů, kteří většinou žijí

usvých rodin, byli konfrontováni súplně

jinou realitou. Nemohli pochopit, proč

někdo nechodí dopráce ani nazájmové

kroužky. Nebo jak mohou jít večer dokina,

když jejich „domov“ je tři kilometry zaměs-

tem nasamotě ulesa. Takové postřehy jistě

přimějí kzamyšlení. Audity tak nejčastěji

poukazovaly napasivní způsob života

uživatelů sociálních služeb vpobytových

zařízeních. To dokresloval ifakt, že dota-

zovaní klienti občas nevěděli, naco se jich

auditoři vlastně ptají.

Pozitivní ohlasy

Dodnešního dne už bylo vyškoleno šestnáct

auditorů, kteří odroku 2008 projeli různá

zařízení vPraze, Karlovarském kraji, vJih-

lavě anaLiberecku. Ne všichni utéto práce

zůstali. Aktivních je momentálně šest. Ti

by se vbudoucnu měli zapojit idoškolení

dalších kolegů. Aco jejich působení při-

neslo samotným institucím, jež navštívili?

„Většinou tam byli rádi zazískané podněty.

Bohužel ale nemáme zpětnou vazbu, dojaké

míry došlo knějakým změnám nazákladě

našich postřehů,“ konstatuje Pavla Baxová.

Adodává: „Nejpozitivnější ohlas nám přišel

zjihlavského stacionáře, který vlastně také

jako zatím jediný sám požádal oaudit.

Tamní paní ředitelka nám později řekla, že

jí náš projekt skutečně pomohl při oficiální

inspekci.“

Další plány počítají se zapojením krajů.

Ty by mohly klientské audity objednávat pro

zařízení, jejichž jsou zřizovateli. Inspirací je

vtomto ohledu opět Rakousko, kde regio-

nální úřady přikládají váhu itěmto laickým

auditům. Vprosazování této myšlenky je

však zatím sdružení Rytmus nazačátku.

První vlaštovkou byl Karlovarský kraj. Bylo

však znát, že některá zařízení potom brala

audit spíše jako povinnost nařízenou shora.

To ovšem není smyslem projektu. Hlavní

motivací by měl být zájem oco největší

spokojenost klientů-občanů.



Posouzení má

být individuální

Vše je olidech. Ať se jedná osociální poli-

tiku nebo jinou oblast lidské činnosti. Je

pravda, že onejvíce potřebné, oty, kteří si

sami nedokáží pomoci, by se měl postarat

stát, ato tak, že nastaví jasná pravidla

toho, kdo aco zajakých podmínek dosta-

ne nazákladě svých potřeb nebo potřeb

svého blízkého. Není žádné tajemství,

že někde to díky pracovitosti sociálních

pracovníků atrochy rozumu aempatie

funguje. Ale…

Zákonodárci by měli být ti, kdo připraví

normy, které budou respektovat potřeby

jakkoliv handicapovaných. Problém je

vtom, že jdeme vtomto legislativním

procesu, jak se říká, ode zdi kezdi. Buď

jsou pravidla nastavena tak, že vpod-

statě každý má nárok nadávku, nebo

se zákon upraví až příliš přísně amnozí

ztěch, kteří evidentně mají vážný han-

dicap (ačlověk nemusí být odborníkem

vortopedii či neurologii, aby to poznal),

openíze apodporu přijdou.

Celkově se zarok 2012 vydalo nasociální

dávky cca 424 miliard korun. Ztoho šlo

cca 380 miliard nadůchody. To rozhodně

nejsou malé částky mandatorních výdajů.

Je však třeba stěmito penězi hospodařit

tak, aby nedocházelo kvýše uvedeným

excesům.

Již léta tvrdím, že by se potřeby napéči

měly posuzovat zcela individuálně. Tím

mám namysli posouzení nejen míry

závislosti nadruhé osobě, ale isociálního

prostředí, vekterém handicapovaný žije,

jeho schopnosti zapojit se dozaměstnání,

zda má rodinu, která oněj může třeba

alespoň částečně pečovat, zda má práci,

zda žije vevelkém městě, kde je život

přece jen pohodlnější, nebo zda žije sám

vzapadlé vesnici vhorách.

Pokud kpřiznávání dávek ministerstvo

nepřistoupí stouto filozofií, bude peněz

pro opravdu potřebné, osoby silně závislé

napomoci druhého, málo.

Ale je tu ještě jeden problém. Kdokoliv

súpravou naredukci příjemců sociál-

ních dávek přijde, tak je silně kritizován,

ato bohužel právě ze strany silných

organizací „hájících“ práva osob shan-

dicapem.

Imezi námi handicapovanými by měla

být jistá dávka solidarity. Opravdu

všichni ti, kteří například pobírají pří-

spěvek napéči ajsou vI. nebo II. stupni

závislosti, ty peníze potřebují? Opravdu

je pro každého znich ta částka životně

důležitá?



Autorka je senátorka.

SLOUPEK

Daniely FILIPIOVÉ

Kdo je Pavla Baxová

Odroku  je ředitelkou občanského

sdružení RYTMUS. Dlouhodobě se zabývá

podporou rozvoje inkluzivních škol vČR.

Vystudovala FF UK – pedagogický obor.

Odroku  pracuje vsociálních službách.

Doroku  byla vedoucí Speciálně

pedagogického centra Vertikála vPraze .

Co je Rytmus, o. p.s

.

Občanské sdružení Rytmus bylo založeno

vroce . Jeho posláním je umožnit lidem

se znevýhodněním, především smentálním

postižením, aktivně se začleňovat doběžného

prostředí – vpráci, veškole, vmístě bydliště.

Má přibližně  klientů vrůzných

programech. Zároveň působí jako vzdělávací

instituce pro odborné pracovníky, zejména

zřad pedagogů nebo jako spolupořadatel

Týdne pro inkluzi. Nový název pozměnách

souvisejících sobčanským zákoníkem zní

Rytmus – Odklienta kobčanovi, o. p.s. Více

informací nawww.rytmus.org

info

Nejpozitivnější ohlas nám přišel

zjihlavského stacionáře,

který vlastně také jako zatím jediný

sám požádal oaudit.