Strana 10
10
můžeš / číslo 3 - 2014
TÉMA: Sociální politika vpraxi
růst adobrý státní rozpočet, bude vyhráno.
Nikdo zatím neslyšel, že by se nějaká strana
vážně zabývala šikanou dětí aseniorů, trá-
pením obětí trestných činů, svízelnou situací
opuštěných maminek malých dětí nebo jen
přívětivostí veřejného prostoru.
To se jim dosociální politiky nevejde. Víte,
že například vedle oficiální inflace se vněkte-
rých zemích měří iinflace vnímaná? Zkrátka
onen spotřební koš je sestaven ztoho, co na-
kupujete apotřebujete denně, stále. VČesku
je nyní ta vnímaná inflace vyšší než statis-
tická… To znamená, že čísla ministerstva
financí přestávají být ipro zajímajícího se
laika důvěryhodná, acož teprve vyrovnaný
rozpočet. Veškolách přibývá dětí bez svačin
aprostředků naobědy. Chce otom vparla-
mentu někdo vážně mluvit? Leda kdyby to
přineslo body vnějakých volbách!
Myslíte, že obyčejná lidská důstojnost
není politické téma?
Unás zatím ne. Protože se ani neodvažujeme
veřejné diskuse, co důstojností chápeme.
Zaznamenáváme různé neblahé jevy vrůz-
ných částech republiky. Chudobu, rasismus,
vysokou nezaměstnanost, sociální vyloučení.
Když se to vyhrotí, nasadíme policii, přijede
pár politiků, televizní štáby jsou připraveny,
ministři ahejtmani vážně pokyvují hlavou –
azapár týdnů to už nikoho moc nezajímá.
Nikdo nepovolá profesionály, lidi se silnou
zkušeností ze sociální práce, nikdo se jich ne-
zeptá anedá jim ani nástroje, aby řešili příči-
ny malých ivelkých krizí. Propuštění horníci?
Všichni přísahají, že to nedopustí, ale dobře
�
Starý strom
nepřesadíš
Mnoho slov, která dnes běžně používáme,
pochází zřečtiny. Polis = město, politiké
techné = správa obce, societas = společ-
nost. Znamená to, že se sama společnost
podílí nasvé správě, aspolečnost, to jsme
my všichni, jeden každý znás. Podle toho,
kde žijeme, máme nastavena různá pra-
vidla (jiná mají lidé žijících vpralesích
Jávy, jiná vJaponsku, jiná vnaší zemi).
Ale všem je společné myšlení, vztahy, ko-
munikace, city, snaha ovlastní realizaci,
ospokojený ašťastný život. Ikdyž pojem
spokojenosti aštěstí může být vrůzných
zemích zcela odlišný. Podmínky života
nemáme všichni stejné. Někdo je nemoc-
ný, někdo dostal postižení dovínku při
narození, jiný ho získal vprůběhu života,
někomu ubyly síly (fyzické, psychické
nebo obojí) díky věku. Přesto všichni tou-
žíme, aby nás měl někdo rád, abychom
někam patřili, nechceme jen přežívat.
Záleží nanás všech, jakým způsobem se
unás žije. Otázka úcty arespektu, oceně-
ní toho, co dokáže, avytvoření podmínek,
aby každý znás mohl realizovat dary,
které dostal, svou osobnost.
Když jsme malí, potřebujeme mateřskou
náruč, láskyplné zázemí avzdělání, které
rozvine naše schopnosti. Ale nesmí být
uniformní, naopak je třeba, aby bylo
individuálně přizpůsobeno našim mož-
nostem. Oto více, když žijeme snějakou
disabilitou. Výchova vede kpostupnému
osamostatnění. Další úkol společnosti –
vytvoření bydlení. Bezbariérového, ale
také chráněného, kde lidé nebudou čekat,
až jim někdo něco udělá, ale sami se budou
aktivně podílet naživotě své malé komuni-
ty, byť třeba izaasistence personálu.
Vrámci hledání vlastní realizace bychom
měli mít možnost pracovat. Tedy měli
bychom mít nastaveny podmínky tak,
abychom byli schopni vykonávat práci
přiměřenou našim schopnostem. Řada
lidí spostižením nechce být pouze pobírat
sociální dávky, chtějí nějak pracovat, reali-
zovat se abýt platným členem společnosti.
Akdyž nám zbělí vlas (spíše mužům,
protože my ženy si ho barvíme), měli
bychom zůstat vprostředí, které známe,
máme rádi, kde máme ssebou své
vzpomínky, kde každý kousek nábytku či
ozdoby nám něco připomíná. Starý strom
nejde přesadit, uschnul by. Atak by ani
nás naši nejbližší neměli přesazovat, ale
hledat cesty, jak se onás postarat tam,
kde jsme žili.
Autorka je lékařka,
členka rady Konta BARIÉRY.
SLOUPEK
Lii Vašíčkové
vědí, že majitel dolů si stejně prosadí svou.
Kdyby stát zajímala důstojnost těchto vyho-
zených, často jednostranně kvalifikovaných
lidí, musel by intenzivně pracovat už dávno.
Mluvíte osociálních pracovnících vteré-
nu akrizových oblastech. Ale my jsme
zvyklí vídat je spíš vpečovatelských
službách, domovech seniorů, případ-
ně naměstských úřadech. Měli by být
nadalších adalších místech?
Veřejnost asi neví, že se připravuje zákon
osociálních pracovnících. Vodborných
kruzích se dost intenzivně diskutuje, kdo
má sociálním pracovníkem být akde všude
mají působit. Aje stále jasnější, že sociální
práce není jen pečovatelství, pomoc při
hledání zaměstnání, případně oceňování
postižených podle tabulek. Sociální práce je
nástroj, kterým společnost dává srozumitel-
ně aefektivně najevo, že ji zajímají těžkosti
života každého občana.
Může též upozorňovat avést společnost
ktomu, aby viděla azajímala se iojednotliv-
ce vesvém středu či nasvém okraji. Spojuje,
propojuje. Má kvalifikované acitlivé lidi
připravené nastoupit tam, kde si jedinec neví
rady. Apak je sociální pracovník také velmi
dobrým výzkumníkem společnosti. Může při-
nášet velká témata, vize, třeba ipro politické
strany. Bude-li nový zákon dobrý, bude-li
tato profese brána vážně ipolitiky, můžeme
si nejen ušetřit nákladné anebezpečné krize,
ale především postupně měnit atmosféru
vespolečnosti. Pak se dočkáte ijiných odpo-
vědí navaši úvodní otázku.
Veškolách přibývá dětí bez svačin
aprostředků naobědy.
Chce otom vparlamentu někdo
vážně mluvit? Leda kdyby to přineslo
body vnějakých volbách!
ÚSPĚŠNÝ ŘEDITEL
neziskové
organizace je
dnes i uznávaným
odborníkem na
sociální politiku
státu. Ale
uznávaným jen
v akademické
sféře.