Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

27

můžeš / číslo 2 - 2015

mu vRusku, do Mongolska, země snejnižší

hustotou zalidnění na světě. Přes hlavní měs-

to Ulánbátar jsme se vydali na západ severní

cestou. Je prý nejkrásnější, ale inejnáročněj-

ší. Mongolské cesty většinou nemají asfalt,

což je sice pro čtyřkolky ráj, ale jízda vterénu

je fyzicky náročnější. Trpěly istroje – hlavně

na roletách (zvlněných cestách). Zde stráve-

ných 14 dní a2000 najetých kilometrů nám

vpaměti utkvělo asi nejvíce. Nekonečné stepi

sdrsným podnebím, kde je hlavním zdrojem

obživy stále kočovné pastevectví, stáda koz,

ovcí akoní, typické mongolské jurty, chladné

noci soblohou pokrytou miliony hvězd, které

unás neuvidíte… To nejde popsat, to se musí

zažít.

Spaní ve stanu nebyl problém. Stačí se

schovat za kopeček nebo odjet od cesty,

abyste nebyli tolik na očích. Anajít nějaké

rovnější místo kvůli pohybu na vozíku.

Snad jen chladné noci, kdy teplota běžně

klesala ke čtyřem stupňům, nebyly nic

moc. Člověk na sebe navleče několik vrstev.

Třeba ito, včem celý den jede, ašup do

spacáku. Shygienou si také nemůžete moc

lámat hlavu.

Vezli jsme si dvacetilitrový kanystr svo-

dou, který jsme po cestě doplňovali aslou-

žil jako zásobárna pitné vody na vaření.

Mytí jsme řešili pomocí vlhčených ubrous-

ků. Pořádná očista se konala, jen když jsme

našli nějaké ubytování. VMongolsku to

bylo třeba ipo deseti dnech. Člověk si uvě-

domí, jaký má doma komfort. Sjídlem to

také nebyla žádná sláva. Tamní strava není

zpohledu Evropana moc chutná. Povařené

– převážně skopové – maso bez ochucení

nám moc nešmakovalo. Ve velkých městech

je větší výběr, ale těch velkých měst zase

moc není. Zachraňovaly nás čínské polévky

nebo rybičky vkonzervě, když byly zrovna

ke koupi.

Kudy domů?

Po nezapomenutelném Mongolsku nás če-

kal přejezd ruského Altajského kraje snád-

hernými horami zahalenými vmracích. Jen

občas vykoukly zasněžené vrcholky, což

nás docela mrzelo. Potom přišly neko-

nečné pustiny obrovského neosídleného

Kazachstánu. Vyprahlá placatá země, kde

nepotkáte 400 kilometrů benzinku, určitě

stojí za návštěvu – ikdyž je krajina tisíce

kilometrů stále stejná. Zmonotónní scené-

rie lze vypíchnout zastávku uvysychajícího

Aralského jezera se zbytky vraků lodí. Se

spaním pod širákem nebo ve stanu ani zde

nebyl problém.

Celou cestu jsme – vzhledem ksituaci na

Ukrajině – řešili, kudy to vezmeme zpět. Ve

hře byly dvě varianty. První byla vzít to spo-

dem přes Gruzii aTurecko, což by znamena-

lo velkou zajížďku. Zvítězila druhá varianta,

ato prostě jet přes Ukrajinu. Vzali jsme to

hodně severně, avyhnuli se tak oblastem,

Pětidenní cesta

vlakem docela utekla.

Co se bezbariérovosti

týče, tak nástup

byl bez problémů.

Ovšem tím to skončilo.

V KAZACHSTÁNU

se někdy zdálo,

jako by se tady

čas zastavil.

NÁVŠTĚVA tradiční jurty

jedné mongolské rodiny

KUPÉ VE VLAKU na Transsibiřské magistrále

se proměnilo v ložnici, obývák i bar.

NEKONEČNÉ ROVINY KAZACHSTÁNU

jsou monotónní, a přesto fascinující.

�

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ