Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 24

můžeš / číslo 2 - 2015
24
PŘÍBĚH KONTA BARIÉRY
■ 17 let pracovala Jana Juřičková jako zdravotní sestra.
■ Do zaměstnání by se ráda vrátila, ale neví kdy.
■ Prioritní pro ni byla, je a bude rodina.
Text: ŠTĚPÁN BENEŠ
Foto: JAN ŠILPOCH
N
a mrazivý leden 2014 nevzpomíná
dnes pětatřicetiletá Jana Juřičková
ze Zádveřic na Zlínsku nijak zvlášť
ráda. „Odjela jsem do blízkých
Vizovic na nákup, ajak jsem vy-
stupovala zauta, bodlo mě poměrně hodně
vzádech. Zarazilo mě to, ale říkala jsem si,
že mám možná záda namožená zpráce,“
vzpomíná žena, která 17 let pracovala jako
zdravotní sestra ve zlínské nemocnici ana
nějaké to bolení zad byla zvyklá.
Když se vrátila znákupu, přidalo se
kbolesti také mravenčení anecitlivost
vdolních končetinách; zauta už vystupova-
la svypětím všech sil. Došla až do mezipatra
rodinného domu, tam se však vbolestech
zhroutila na zem amusela zavolat opomoc.
„Celou dobu jsem si myslela, že to je plotén-
ka aže se to spraví. Zavolala jsem své známé
doktorce, aby se na mě přijela podívat. Už
na jejím výrazu jsem poznala, že je něco
vnepořádku; krátce nato už mě vezla rychlá
záchranná služba do Zlína,“ vzpomíná.
Vnemocnici prošla kolotočem vyšetření
avyslechla nemilosrdnou diagnózu: míšní
ischemie voblasti hrudní abederní páteře
aochrnutí dolních končetin. Nějakou dobu
strávila vnemocnici, čtyři měsíce pak vre-
habilitačním ústavu vHrabyni, kde dostala
svůj první vozík aučila se žít snovou situací.
„Černé myšlenky mě samozřejmě nějakou
dobu pronásledovaly,“ přiznává mladá
žena. „Ale když jsem okolo sebe viděla tu
energii lidí, kteří na tom byli ještě hůř než
já, přikázala jsem si nefňukat aco nejdříve
se vrátit krodině aběžnému životu. Pomohl
mi ipřístup ergoterapeutky vHrabyni, která
se se mnou, jak se říká, nepárala, adonuti-
la mě tak zjistit, že můžu více, než jsem si
dokázala představit,“ dodává.
Do schodů na plošině
Paní Jana žije vrodných Zádveřicích celý ži-
vot, prožila tu dětství, vystudovala základní
školu. Už tam zatoužila stát se zdravotní ses-
trou, atak pokračovala na zdravotní školu.
Po maturitě nezahálela, prakticky ihned
nastoupila do Krajské nemocnice Tomáše
Bati ve Zlíně akromě dvou přestávek na
mateřskou dovolenou tam pracovala až do
své příhody. Vrehabilitačním ústavu ji často
navštěvoval manžel, který pracuje jako zku-
šební komisař vautoškole, spolu sdvěma
dětmi, synem Lukášem adcerou Veronikou,
kterým je dnes 5 a11 let.
Domů se nesmírně těšila. Návrat to ale
nebyl bez překážek. Rodina žije vprvním
patře rodinného domu, do samostatného
bytu vede úzké točité schodiště. Celé tři
měsíce trvalo, než byly vyřízeny potřebné
Mámou
z vozíku
DĚTI I MANŽEL
byly pro paní Janu velkou oporou.
Dnes už s nimi může být doma...
Můžeš