Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20

20

UMĚLCI KONTA BARIÉRY

můžeš / číslo 2 - 2015

Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

Foto: KAREL CUDLÍN

Dnes jste oceňovanou malířkou ailustrá-

torkou, já na vás ale vím, že jste původ-

ně vystudovala architekturu. Jaká tedy

byla vaše cesta kumění?

To je pravda (směje se). Vždycky jsem ale

chtěla kreslit amalovat. Přihlásila jsem se

na kreslený film na UMPRUM, kJágrovi, ale

nevzali mě. Tak jsem nakonec – víceméně na

přání rodičů – vystudovala architekturu. Ni-

kdy jsem ji ale doopravdy dělat nechtěla, po

studiích jsem se jí věnovala jen pět měsíců.

Apak už jsem jen malovala.

To zní jako velmi rychlý skok; jak se vám

to povedlo?

Hned po škole jsem začala obcházet různá

nakladatelství, hodně jsem pak ilustrovala

pro dětské časopisy Mladé fronty – Mateří-

doušku, Sedmičku, Ohníček atak. Bylo mi

jasné, že „teď, nebo nikdy“ – chtěla jsem se

konečně dostat tam, kde by mě to těšilo, tak-

že jsem měla motivaci, aasi ihodně energie,

moc jsem nespala, pořád kreslila apo pěti

měsících jsem měla zadanou první knížku

ispolupráci na filmu avzaměstnání jsem

dala výpověď. Při ohlédnutí zpět si říkám, že

to vlastně šlo docela hladce…

Co bylo dál?

Od roku 1985 až do revoluce jsem dělala

hlavně ilustrace, převážně knížek pro děti.

Také jsem na Barrandově natočila jeden

autorský kreslený film. Sama pro sebe jsem

si občas volně kreslila, kritici to později

označovali za tzv. českou grotesku; prostě

jsem se vyrovnávala stehdejší realitou, což

bez humoru, ironie asarkasmu moc nešlo.

Hodně věcí se ale záhy, srevolucí, změnilo.

Bylo to dost divoké období. Jednak jsem

měla už první dítě améně času, jednak po

■ Původně vystudovala architekturu.

■ Dlouho trvalo, než začala vystavovat.

■ Inspiruje ji každodennost i cestování.

VIrsku

si umělce

hýčkají

Ivana LOMOVÁ:

revoluci vznikla spousta nových nakladatel-

ství astejně rychle také bohužel zanikala.

Slyšela jsem od nakladatelů spoustu sli-

bů, ale nakonec ztoho většinou nic nebylo.

Stalo se mi dokonce, že než jsem jednu ze

zakázek dodělala, majitel vyměnil naklada-

telství za autobazar či co. Tak jsem postupně

ilustrací nechávala; pak už jsem měla děti

dvě aopravdu málo času na svou práci; muž

už trochu vydělával, atak jsem se začala

věnovat vlastní tvorbě.

První výstavy jste měla až vpolovině

devadesátých let. Trvalo tak dlouho, než

si vaší práce někdo všiml?

(Směje se.) Já jsem si hlavně zprvu nevěřila

sama, byla jsem ksobě asi až příliš kritic-

ká. Říkala jsem si: to přece nebude nikoho

zajímat. Až za poměrně dlouhou dobu jsem

se odvážila někomu něco ukázat. Na konci

devadesátých let jsem pak vystavovala vMalé

iVelké Špálovce. Tam si mě hodně lidí všimlo

aod té doby už bylo všechno snazší.

Při pohledu na některé vaše až hyper-

realistické kresby se nechce té sebekritice

vůbec věřit. Scény vypadají jako vyfoto-

grafované. Ostatně fotografie je velkou

součástí vaší tvorby; jak ktomu došlo?

Vždycky jsem měla fotky ráda, dříve jsem si je

dokonce isama vyvolávala. Okolo roku 2000

jsem se začala trochu prohrabovat fotografic-

kým archivem mého otce, který také hodně

arád fotil. Staré fotografie dávno zašlých

časů zvlastního dětství mě vzrušovaly. Navíc

tam bylo hodně fotek zAmeriky, kde naše ro-

dina strávila jeden barevný rok 1969–1970,

protože tam táta pracoval na univerzitě

vChicagu. Byl to barevný rok vmém jinak

poněkud černobílém zdejším dětství. Začala

jsem podle těch fotek malovat. To bylo popr-

vé, kdy jsem pracovala sfotografií.

Jak si takovou práci malíře sfotkami

můžeme představit?

Fotografie pro mne může být přímým inspi-

račním zdrojem – objevím či sama vyfotím

něco, co je tak fascinující, že to pak více či

méně použiju pro obraz. Anebo je první

jakási myšlenka, apak můžu použít fotku jen

jako pomocný nástroj – skicák. Fotku ovšem

málokdy používám doslovně, většinou ji dost

pozměňuji, přizpůsobuji, skládám více foto-

grafií dohromady apodobně. Tak vznikala

například isérie nazvaná Kavárny. Chodila

jsem po kavárnách afotila. Potom se doma

fotkami dlouze probírala, znovu fotila, apak

se mi postupně začaly vyjevovat jednotlivé

scény, které jsem posléze malovala.

Když už jsme se toho tématu dotkli, jak

vlastně hledáte inspiraci?

To je tak: člověk prostě něco vidí, nějak to

na něj zapůsobí, začne otom přemýšlet,

VĚČNÝ VŮDCE,

barevná

litografie, 2013

22. XI. 64, barevná litografie, 1997