Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20

20

UMĚLCI KONTA BARIÉRY

můžeš / číslo 2 - 2014

Ze sklepů nasvětlo

■ Pavel Brázda aVěra Nováková malovali 40 let „došuplíku“.

■ Ontologický pesimismus překonávali vitálním optimismem.

■ Ze sklepních galerií dočeských isvětových soukromých sbírek.

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH

Narodil jste se 21. srpna. Jak jste tento

den slavil vobdobí pookupaci roku

1968?

Pavel Brázda: Nikdy jsem nelpěl na tom, aby

se mé narozeniny vtento den slavívaly mi-

mořádným způsobem. Jistá bizarnost vtom

byla. Vletech po okupaci lidé při blahopřání

tuto skutečnost pomíjeli, snad proto, abych

se nedostal do podezření, že jsem se 21. srp-

na narodil zprovokativních důvodů.

Vdokumentu pro televizi jste prohlásil, že

byste si se svou budoucí ženou nic nezačal,

kdyby neuměla malovat. Je to pravda?

Pavel Brázda: Nás malování skutečně sblí-

žilo. Seznámili jsme se tak, že jsme začali

společně chodit do knihovny umělecko-prů-

myslové školy, procházeli jsme monografie

starých mistrů isoučasné umění. To nás

ksobě přitáhlo. To, že nás vroce 1949 zpo-

litických důvodů zvysoké školy vyloučili,

vztah posílilo. Studovali jsme dál, ale po

svém. Chodili jsme do galerií, na výstavy, do

muzeí. To byly naše přednášky astudium.

Jakou motivaci má člověk, který ví, že

nebude smět vystavovat?

Pavel Brázda: Věděli jsme, vjaké jsme

situaci, ajá osobně jsem počítal ismožností,

že ve Stalinově impériu zemřeme, aniž se

dočkáme konce. Říkal jsem si, jestli mám

něco vytvořit, tak vytvořím něco, co by bylo

trvalou hodnotou adalo by se vystavovat,

ať už za mého života nebo po něm. Jestli

mé obrazy za něco stojí, tak si jednou cestu

klidem najdou.

Po praktické aexistenční stránce ale váš

život snadný nebyl, to určitě nepopřete…

Věra Nováková: Pokud mohu mluvit za

sebe, moji rodiče mě nikdy od malování ne-

zrazovali, ačkoli naše materiální podmínky

byly velmi špatné. Obě rodiny nás podpo-

rovaly. Bydleli jsme uPavlovy babičky, měli

jsme zajištěnou střechu nad hlavou ajídlo.

Až nám to bylo často trapné, že nám pomá-

hají, ale nikdo nám nic nevyčítal. Živili jsme

se horko těžko. Jak se říká – zruky do huby.

Žili jsme hodně chudě, ale tenkrát se to tak

nebralo. Oblečení jsme nosili zděděné, do-

kud se nerozpadlo. Byla jiná doba. Vytvořila

se vrstva lidí, alternativní společnost, která

nešla po konzumu. Do té jsme zapadli, stou

jsme si rozuměli.

Za jedno znejšťastnějších období života

jste označil dobu, kdy jste topil vkotelně.

Kde to bylo?

Pavel Brázda: VKateřinské ulici vPraze,

vbudově děkanátu lékařské fakulty. Topil

tam Karel Palik, který pod pseudonymem

Petr Fidelius vydával ilegální Kritický sbor-

ník. Protože zkotelny musel odejít Martin

Palouš, který signoval Chartu 77, potřeboval

„politicky spolehlivého“ kolegu anabídl to

mně. Topení koksem pro mě byla krásná

placená rekreace. Líbilo se mi nakládání

koksu do putny, sypání do kotlů, škvárování.

Já ve volných chvílích maloval, Karel Palik

sehnal pianino, na kterém ve chvílích, kdy

se nezabýval Kritickým sborníkem, hrával

oblíbené ragtimy.

První veřejnou výstavu jste měli vlastně

až těsně před pádem komunismu aprvní

opravdovou velkou až na počátku 90. let.

Jaké jste měli pocity?

Pavel Brázda: Jednou unás doma byl Vik-

tor Karlík, vydával ilegální Revolver Revue,

sJáchymem Topolem. Obrazy rozvěšené

vchodbě je zaujaly. Podařilo se jim dostat

nás na již nezakázanou výstavu umělců ve

třetím sklepním patře pod Vinohradskou

tržnicí. Mně se ve sklepě líbilo, rád na to

vzpomínám.

Věra Nováková: Veřejnou výstavu jsme po-

tom měli vroce 1992 vŽenských domovech

na Smíchově. Mně už bylo přes šedesát, Pavel

PAVEL

BRÁZDA,

Natribuně,

digitální tisk,

2008