Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

13

můžeš / číslo 2 - 2014

Naštvat se

není řešení

Osobně jsem poznala těch příběhů ně-

kolik, odalších jsem (jako členka Konta

BARIÉRY) četla.

Vrodině se narodí očekávané dítě, ukte-

rého počase dětští lékaři zjistí nějakou

abnormalitu. Naznačí, že tuto odchylku

je možné trochu zmírnit cvičením. Ob-

vykle se matka snaží ze všech sil sdítětem

cvičit avěnuje se mu ne nasto, ale nasto

padesát procent. Manžel, otec dítěte,

ustupuje zcentra jejího zájmu. Vpřípa-

dě, že on chce jet někam naspolečnou

dovolenou, dodivadla či dospolečnosti,

obviňuje jej matka ze sobectví. Ona sama

se stává centrální osobou rodiny, hlavní

pečovatelkou, která přímo či nepřímo ob-

viňuje ostatní, že se dost nevěnují dítěti,

atím ani ji nedoceňují. „Je to sobec, chtěl

by se bavit,“ říkají často takovéto matky,

když si stěžují napartnera přátelům

ipříbuzným. Všichni rodinu litují, obětu-

jící se matku podporují, aby sami nebyli

považováni zanezodpovědné.

Muž je tak vytlačen ze své role, vzda-

luje se dítěti imanželce, aona ho kvůli

tomu ještě více odsuzuje. Sociální dávky,

příspěvky nadítě, jsou adresovány tomu,

kdo odítě pečuje. Žena, přestože by

potřebovala pro sebe idítě oporu, se stává

mnohem samostatnější asoběstačnější,

než byla dříve. Sociální vztah těch dvou,

pro handicapované dítě centrálních po-

stav, se podstatně mění. Čím více se muž

snaží ipřes tuto rodinnou tragédii udržet

kontakty sostatními, tím častěji je obvi-

ňován ze sobectví. „Chce se bavit, chce jet

nadovolenou, navýlet, nepomáhá mi.“

Kdo znás chce žít stále vesmutku asou-

časně se dostat vmanželství dopodřízené

role?

Podřízené? Ano, podřízené, protože péče

odítě je to hlavní, čím matka žije. Ne-

uvědomuje si, že touto péčí také posílila

své postavení vrodině, stala se vní tou

nejdůležitější. Láska nepřekoná všechno

avelmi často se vztah těch dvou rozpa-

dá. Obviňován je zato zase především

muž, tedy otec dítěte. Manželkou isvým

okolím.

Chápu alituji takovou matku anevím,

zda bych vobdobné situaci obstála lépe.

Vzhledem kesvému věku již tuto chybu

udělat nemohu. Kdyby to bylo možné,

doufám, že by se vmém okolí našel

někdo, kdo by mě nato upozornil, ajá,

místo abych se naštvala, si to pro dobro

všech uvědomila.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Centrum Kociánka

Kociánka je otevřené zařízení pro týdenní

aceloroční pobyt dětí amládeže.

Letos slaví  let odsvého založení.

Poskytuje služby sociální péče apodporu

dětem amládeži stělesným adruhotným

mentálním postižením, které podstatně

snižuje normální způsob jejich výchovy,

vzdělání apřípravy napovolání.

Příprava nasociální začleňování apovolání

probíhá vespolupráci se speciálními školami,

brněnskými středními avysokými školami.

Předškolní, školní, středoškolské apraktické

vyučování je přímo vareálu Kociánky vrámci

střední školy F. D. Roosevelta.

info

si vždy, aby rodiče věděli, že jsme my i oni

udělali maximum, že dítě půjde tam atam,

vlastním směrem. To není vzdání se. Měli by

zůstávat vkontaktu, navštěvovat se. Ale už by

neměli nést odpovědnost vplné míře.“

Pocit zodpovědnosti rodičů je podle Tomá-

še Komárka velké téma. Zvláště vobdobí, kdy

už jsou vdůchodovém věku asami potřebují

péči, nějakou sociální službu. Možná takovou,

která by se věnovala oběma kategoriím – jim

ijejich dětem. Pro Kociánku ijejí lidi je, jak

říká ředitel, potěšující skutečnost, že se počet

dětí snařízenou ústavní výchovou snižuje.

„Počet dětí dlouhodobě žijících vKociánce

ubývá. Rodiny sice využívají týdenní stacio-

nář, ale navíkendy si děti berou domů. Nebo

odcházejí definitivně. Jen vroce 2013 odešly

kesvým sourozencům tři děti snařízenou

ústavní výchovou. To považuji zanesmírně

pozitivní trend,“ uzavírá ředitel Centra Koci-

ánka vBrně Mgr.Tomáš Komárek.



FORMY

REHABILITACE

jsou v Kociánce

pestré. Pomáhá

specializovaná

péče i zapo-

jování dětí do

kulturních akcí.

PRACOVNÍCI KOCIÁNKY na sebe přebírají péčí o děti

s handicapem část břemena jejich rodičů.

REHABILITACE POMÁHÁ klientům udržovat

nebo zlepšovat omezené pohybové schopnosti.