Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 19

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ
■ Křehká žena doslova vybojovala domov pro autistické děti.
■ Poletech každodenního strachu trocha klidu.
■ Společnost nemá peníze pro těžce postižené?
19
můžeš / číslo 2 - 2014
jeho nová vlna. Sourozenci nemohli být ani
chvilku spolu osamotě. Velká holka naprosto
nechápala, co může bratříčkovi ublížit.
Vítej… (obecně prospěšná,
ale inenahraditelná společnost)
Začala bouchat nastátní dveře. Chtěla, aby
se alespoň včásti nějakého zařízení vytvořil
prostor pro autisty, kteří už jsou naškolu
příliš staří. Dosud se jí opět chvěje hlas, když
otom vypráví: „Náměstek středočeského
hejtmana mi řekl – máte úžasný projekt, ale
my máme vkraji 96 nejrůznějších ústavů
astarostí až nad hlavu. Ajá si stejně myslím,
že autistům je abude nejlépe doma.“
Co zbývalo? Nechtělo se jí, ale nakonec
založila centrum chráněného bydlení
Vítej… Proklestila si cestu kevropským
fondům. Sehnala astále shání peníze
(Konto BARIÉRY tu má čestné místo velkého
dárce), sehnala apřestavěla dům vHřebči,
oprášila své mezinárodní zkušenosti adnes
tu žije jedenáct Kateřin, Marušek, Tomášů,
Honzů adalších. Mají perfektní prostředí,
program nacelý den, každý vlastní pokoj
apředevším známý apřátelský prostor
kolem sebe.
Nyní knim přibyl ipekař, který vmalé
dílně izapomoci obyvatel (docela rádi
třeba hnětou těsto nebo jen rovnají košíčky)
peče dnes už proslulý chleba. Vládne
tady už zmíněný dánský model – každý
má vpokoji nasvém pracovním místě,
vkoupelně iujídelního stolu přesně seřazené
piktogramy, protože se nemůže nic naučit
amusí se každý den znovu podívat, jak se
mýt, čistit si zuby, správně se oblékat – začíná
to obrázkem ponožek, pokračuje spodním
prádlem, svetrem až počepici. Nebo obrázky
různých počasí, věcí, dějů. Jako vmateřské
školce? Ano, jenomže pro dospělé lidi, kteří
nikdy nepochopí, že polévka je před hlavním
jídlem. „Platy našich děvčat jsou legrační, ale
já přesto musím trvat nanaprosto perfektní
práci. Unás nemůžete něco odložit nazítra
nebo jen tak odbýt. Máme přesný řád
činností ajeho dodržováním je podmíněn
dobrý pocit klientů ikoneckonců jejich rodin.
Prostě vtakto náročné sociální práci apéči je
přijatelná jen jedna kvalita – výborná. Mojí
povinností pak mimo jiné je, aby ivšechny
finanční, materiální apersonální podmínky
fungování Vítej… byly aspoň trochu
přijatelné. Amusím si poradit se vším.“
Ani slovo, že si musela poradit
isrozpadem svého manželství.
Nejen vHřebči
Zaposledních dvacet let se tvář, rozsah,
ahlavně kvalita sociální péče neuvěřitelně
změnily. Velkou zásluhu oto mají právě
neziskové organizace, které nejednou
vyrostly zobětavých maminek, tatínků
acelých rodin. Dnes jsou nastovkách míst
asnad není možné najít typ postižení,
pro které by neexistovala dobrá pomoc.
Jenomže poslední sociální reformy acelkový
postoj státu aněkterých samospráv jako
by říkaly – když jste si to založili, tak si to
provozujte, apeníze si shánějte, kde umíte.
Nanašich cestách příliš často slyšíme obětavé
lidi, patří mezi ně ipaní Jitka, jak nahlas
uvažují ozavření svých neziskovek. Co má
stát připraveno pro jejich klienty? Naulici
nepůjdou, jen někteří nauzavřená oddělení
psychiatrických léčeben, druzí, ač mladí,
doseniorských domovů, další doléčeben
dlouhodobě nemocných. Musí se šetřit,
potřebujeme stíhačky, transportéry, dálnice,
nové tomografy, elegantní náměstí aulice.
Podle toho nás měří svět. Autisté ajim
podobní? Komu se narodili, ten ať se stará!
Ale jsou tito lidé jen svých rodičů?
Nepatří jejich život, byť jako by zjiné
planety, kživotu nás všech?
Více na www.muzes.cz
KDYBY NEBYLO NÁZORNÝCH OBRÁZKŮ,
nic by se nedařilo. Oči jsou hlavním
dorozumívacím prostředkem.
KATKA se už
za ta léta v lecčems
zlepšila. Nikdo
nespočítá, kolik
sil to její maminku
stálo.
I NA PROCHÁZCE JE ČAS OPAKOVAT
a opakovat. I když si matka
a dcera už docela rozumějí.
Nejhorší bylo,
že jsme vůbec nemohli
dodětského kolektivu.
Kolem tří let si malí
už docela perfektně
hrají mezi sebou.
Můžeš