Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

■ Křehká žena doslova vybojovala domov pro autistické děti.
■ Poletech každodenního strachu trocha klidu.
■ Společnost nemá peníze pro těžce postižené?
PŘÍBĚHY KONTA BARIÉRY
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
P
řed třiadvaceti lety se paní Jitce
narodila dcera. Hezká, úžasná,
prostě nejlepší dítě nasvětě, jak to
správní rodiče vždy berou. Když
jí byl zhruba rok ačtvrt, začali si
rodiče všímat, že smiminkem něco není
vpořádku. Nejprve návštěvy ulékařů, potom
pátrání povšemožných zdrojích informací,
porady se známými a… nic. Malá Kačka se
ani nepokoušela ožvatlání, nic neopakovala,
bylo zřejmé, že vnějším podnětům nero-
zumí. Přesto byla živá, chodila nanočník, ale
maminka brzy zjistila zvláštní stav – její dcera
neměla strach. Zaut, ze zvířat, zcizích lidí,
zhluku, ze tmy. Hrozné poznání, pro dítě
doslova smrtelně nebezpečné.
Komplexní vyšetření vnemocnici ale
ukázalo, že žádná tehdy známá diagnóza
můžeš / číslo 2 - 2014
18
se naKateřinu nehodí. Měsíce ubíhaly,
Kateřina se stále více nořila dosvého světa,
až maminka objevila vnovinách článek,
který hovořil ojisté zvláštní poruše udětí.
Přečetla si ho azatrnula: příznaky se přesně
hodily kjejímu dítěti: autismus! Co si
tehdy pomyslela vystudovaná pedagožka,
skvěle připravená perfektně zvládnout
vlastní dítě? „Nejhorší bylo, že jsme vůbec
nemohli dokolektivu. Kolem tří let si malí
už docela perfektně hrají mezi sebou. Je to
vlastně jejich největší radost kromě povídání
amazlení smaminkou. Nic ztoho neuměla
aneumí dodnes. Stejně jako mluvit, číst,
psát…“
Hlas paní Jitky se láme aoči se zalijí.
Cesta životem
Takto handicapované dítě může přežít jen
při celodenní péči. Doslova doposlední
vteřiny. Kdy si odpočinete, kdy se trochu
postaráte osebe, kdy si něco přečtete, kdy
vám zbude čas nakamarádku, kulturu,
sport? Nikdy azase nikdy! Vkaždém
okamžiku hrozí katastrofa. Takové dítě
se nenaučí, že sporák je horký, silnice
nebezpečná, nože ostré apes může
kousnout. Pak teprve zjistíte, jak malý
– adnes už velký – člověk bez základní
schopnosti učení může žít jen snepřetržitou
adůslednou ochranou apéčí.
Katce se objevila jakási šance ve stacionáři
pro postižené děti naKladně. Nešlo to,
nedala pokoj ani sestřičkám, ani ostatním
dětem. Nerespektovala nic, byla aktivní,
ahlavně destruktivní. Nechápala, jaký je
svět. Jak to později definovala maminka –
autisté jsou lidé, pro které je svět skládanka,
jejíž části dosebe nezapadají. Poté se objevila
nová šance – církevní mateřská školka.
Pro zdravé děti. Ašlo to! Když natři dny
onemocněla, děti ji vítaly ahned stavěly
komíny zkostek, aby je mohla bourat.
Přišel školní věk. Nenašla se škola, která
by ji přijala. Nakonec pomohla zkušenost
zDánska. Sdružení Autistik, vkterém
se angažují apodporují rodiče takto
postižených dětí, ji inspirovalo, aby zkusila
přivézt nějakou variantu péče, nějakou
naději, nějaké alespoň částečné osvobození
odvyčerpávajících dnů. Byla úspěšná,
podle severského modelu vybudovala třídu
vespeciální škole. Nejen pro svou dceru, ale
pro další adalší. „Bylo to pro mě doslova
deset úžasných let. Věděla jsem, že odceru
je postaráno a– když už se moc nemůže
zlepšovat, alespoň se nezhorší. Chvíli jsem
tam iaktivně působila aviděla, jak všem
podobným žákům škola prospívá. Mezi tím
se nám narodil zdravý syn. Už jsem si skoro
zvykla naneustálý strach, ale nyní přišla
Čí jsou ty děti?
KAŽDÝ DEN PROCVIČUJE JITKA
se „svými dětmi“ základní
dovednosti. Znovu a znovu.
Můžeš