Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

8

můžeš / číslo 2 - 2013

TÉMA: Proč nám vadí „jiní“ lidé

8

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Vnaší zemi žije mnoho lidí, kteří se

liší odnormálu. Lidí zjiných kultur, ale

ilidí spostižením nebo prostě odlišných

znějakých zvláštních příčin. Jaká je

vaše zkušenost sobranou práv těchto

spoluobčanů?

Zosmi tisíc podání, která nám ročně při-

cházejí, se nezdá, že právě toto by byl velký

problém. Alespoň ne naprvní pohled. Ač se

onás Češích říká ledacos, myslím, že nejsme

nějak zvlášť nesnášenliví nebo netolerantní.

Bydlím navesnici naDrahanské vysočině,

atak dobře vím, že máme docela slušný

práh tolerance. Jistě, když se před dvaceti

lety otevřel nejen svět, ale ibrány nejrůz-

nějších ústavů, byli jsme trochu zaskočeni.

Pohled napostižené, natož bezprostřední

kontakt snimi, vyvolával jisté rozpaky nebo

odstup, jistou ostražitost.

Dodnes vidíte, jak třeba snaha vybu-

dovat chráněné bydlení pro mentálně

postižené vyvolává neuvěřitelné protesty

potenciálních sousedů, protože by jim to

prý snižovalo ceny nemovitostí. Je to hlou-

post vyvolaná nikoli národní povahou, ale

obyčejnou neinformovaností. Moje dcera

■ Veřejný ochránce práv má tisíce podnětů o„jiných“ lidech ročně.

■ Česká společnost není podle jeho názoru nesnášenlivá.

■ Tolerance se musí pěstovat vždy avšude.

žije léta vNizozemsku (mimochodem –

věnuje se postiženým lidem), takže vím, že

když dotamější restaurace přijede autobus

shandicapovanými, personál ani nemrkne

okem, ikdyž ví, že úklid bude trochu větší.

Tohle ještě dobře neumíme, ale ne proto,

že bychom byli zlí.

Každý den vidíme, že jsme si celkem

přivykli najinou barvu pleti, nacizince,

třeba inaexotické kultury. Ovšem sám

mnohdy zažiji trapnou situaci vmetru,

když nastoupí skupinka lidí sDownovým

syndromem apár cestujících si odsedne,

nebo dokonce opustí vagon.

PAVEL VARVAŘOVSKÝ

může stejně jako jeho předchůdce

Otakar Motejl opravdu vážně prohlásit:

Nakaždodenní politice jsem nezávislý.