Strana 14
14
můžeš / číslo 2 - 2013
TÉMA: Proč nám vadí „jiní“ lidé
dá vúvahu, že aby namístě pro vozíčkáře
parkovali zdraví řidiči. „Nevzpomínám
si, že bych tady viděla parkovat muže bez
dítěte. Není to jen věc předpisů, ale obecné
kultury.“
Ještě jeden zajímavý postřeh má spojený
sčeským prostředím apostoji klidem shan-
dicapem. „Pokud jde ocharitu, myslím, že
Česká republika je vesrovnání se světem
velmi vyspělá. Zvlášť systém dárcovských
SMS je unikátní. Zvláštní však je, že lidé do-
kážou spíš poslat DMS než převést nevido-
mého přes ulici…“ Zřejmě trpíme podivným
ostychem, držíme si khandicapovaným
zbytečný odstup.
Úspěch je taky „jinakost“
Zajímavé zkušenosti stolerancí nebo netole-
rancí vcizím ačeském prostředí má její dcera
Klára. Odmalička chodila dopředškolních
zařízení idoškol vcizině. „Má dcera se dnes
Smalým dítětem nakafe?
Doobchoď áku!
Otoleranci se však veŠpanělsku dozvě-
děla nejvíc skrze vztah Španělů kdětem.
Praha vprvní polovině 90. let byla podle ní
kmatkám skočárky ještě hodně nepřátel-
ská. „Docentra jsem se skočárkem vůbec
nevydávala, rychle jsem zjistila, že prosit
někoho, aby vám sním pomohl donebo
zautobusu MHD, stojí nadlidské úsilí.
Spousta lidí se odvracela, dělali, že ženskou
skočárkem nevidí,“ vzpomíná. Také zajít
smalým dítětem dorestaurace bylo obtížné.
Skamarádkami si prý vyměňovaly horké
tipy, kde jsou kmatkám sdětmi vstřícní.
„Kuriózní bylo, že první anadlouho jediné
místo, kde byl prostor vyhrazený dětem,
byla IKEA. Takže jsme si skamarádkami
dávaly rande tam...“ Súsměvem dodává, že
vmnoha českých restauracích spíš tolerovali
hosty se psem než sdítětem.
Vpolovině 90. let proto byla vMadridu,
kde prožila rodina čtyři roky, příjemně
překvapena, že přijít naoběd či večeři
dorestaurace sjedním nebo více dětmi je
Kuriózní bylo, že první anadlouho jediné místo,
kde byl prostor vyhrazený dětem, byla IKEA.
Takže jsme si skamarádkami dávaly rande tam...
cítí lépe vcizím prostředí než včeském,“
uvádí Irena Moozová. Včeském prostředí
je prý dnes Klára vnímána jako cizorodý
prvek. „Příliš mnoho viděla, zažila, studovala
namezinárodních školách, mluví více jazyky,
je schopná se adaptovat vjiném prostředí.
Jako cizí prvek byla vnímána dokonce
ivČesku, kde nějaký čas studovala naně-
mecké škole, zatímco vevropské škole
vBruselu je standardně vnímána jako člo-
věk, který má multinárodnostní zkušenost.
Je dokonce považována zadivnou, protože
má oba rodiče ze stejného státu, anavíc
stejné barvy pleti. To je tam neobvyklé. Její
spolužáci mají rodiče většinou každého zji-
ného státu, jiné národnosti ačasto iodlišné
barvy pleti.“
Rozhled aznalosti jsou podle její dcery
včeské společnosti handicapem. „Klára
zjistila, že česká společnost nedokáže moc
dobře akceptovat příslušníka vlastní komu-
nity, který se posunul dál.“
naprosto samozřejmé. „Všude měli sedačky
pro malé děti, vřadě podniků byly dětské
koutky, dítě bylo ize strany personálu stejně
vítané jako dospělý člověk. Myslím, že
natoleranci kdětem aseniorům poznáte,
jak se ten či onen národ pak chová khandi-
capovaným.“
Máme zbytečný odstup?
Zatímco vČesku až nedávno vněkterých
obchodních centrech zkušebně vyhradi-
li parkovací místa pro ženy nebo matky
skočárky, vzemích, kde Irena Moozová
pracovala, je už to dlouhou dobu samozřej-
mé. „Vedle míst pro handicapované existují
také širší stání, aby mohl rodič povystoupe-
ní zauta manipulovat skočárkem isdítětem
vsedačce.“
Vtěchto zemích se téměř nesetkáte
stím, že by natakto vyhrazených místech
zaparkoval někdo jiný, auž vůbec nepřipa-
SMANŽELEM, který pracoval několik let ivMoskvě,
mají bohaté zkušenosti slidmi různých etnik.
OSLAVA
OSMNÁCTIN
Kláry Moozové
(urostřed).
Vbruselském bytě
se sešla „téměř
celá Evropa“.
KLÁRA
MOOZOVÁ
(třetí zprava)
je pro kamarády
aspolužáky
exotem: má rodiče
jedné národnosti...