Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

můžeš / číslo 2 - 2013

13

Text: PAVEL HRABICA

Foto: ARCHIV AUTORA

I

rena Moozová prožila srodinou odroku

1990 většinu času vzahraničí. Šéfuje

evropským zastoupením včlenských

zemích Evropské unie. Předtím strávi-

la zhruba patnáct let nastipendijních

apracovních pobytech vdiplomatických

funkcích veŠpanělsku, Rakousku, Francii

aŠvýcarsku. Nyní žije smanželem advěma

dcerami už tři roky vBruselu.

Máme víc škatulek

Ze zkušenosti ví (mezi podřízenými měla

donedávna vBruselu ikolegu navozíčku),

že se vzápadním světě načlověka nejdřív

pohlíží podle toho, co umí, ne jaký je. „Unás

máme lidi, kteří jsou zjiného prostředí, zjiné

země nebo něčím odlišní odvětšiny, zaška-

tulkované. VČechách je Američan apriori

dobrý, Ukrajinec špatný apodobně. Nazápad

odnašich hranic tohle není tak podstatné,

ačkoli to pochopitelně neplatí stoprocentně,“

shrnuje své zkušenosti Irena Moozová.

Zřejmě nejméně tolerantní prostředí

zažila Irena Moozová během působení

vUNESCO vPaříži. „VeŠpanělsku lidé ská-

čou dostropu, když zvládnete alespoň po-

přát dobrý den. VRakousku se dívají naváš

cizí přízvuk snadhledem, akdyž konverzace

vněmčině zadrhává, klidně přejdou doan-

gličtiny. Francouzi si ale potrpí naperfektní

francouzštinu,“ vzpomíná napařížské pů-

sobení. „Francie je charakteristická kastov-

nictvím: nejste posuzováni podle toho, co

umíte avíte, ale odkud pocházíte, najakou

mateřskou, základní, střední avysokou ško-

lu jste chodili, vjaké čtvrti bydlíte...“

Madridská škola tolerance

„První velkou zkušenost jsem si odbyla vle-

tech 1990 až 1991 během ročního stipendia

vMadridu,“ vybavuje si. Poprvé vživotě

byla delší dobu vsilně mnohonárodnostním

prostředí. Vestudijní skupině byly zastoupe-

ny všechny kontinenty, barvy pleti isvětové

názory. „Zajímavé to bylo vdobě, kdy začal

první konflikt vPerském zálivu. Každý kjeho

hodnocení přistupoval zjiné historické

zkušenosti. Jinak to viděli kolegové zMaroka

nebo Alžíru, tedy ze zemí, jež zažily fran-

couzskou kolonizaci, ajinak třeba student

zUSA, který byl navíc absolventem vojenské

námořní akademie. Ten se vjednu chvíli

dostal doizolace, řada spolužáků se sním už

zprincipu nechtěla vůbec bavit. Takže to pro

mě byla hodně velká škola tolerance.“

Pobyt vMadridu byl pro ni zásadní

vtom, že se naučila vnímat diskusi jako dia-

log, ne jako jednostranný tok názorů. „Bylo

sice porevoluci, ale vČeskoslovensku se

ještě příliš nepěstoval odlišný názor, ikdyž

se doba změnila. Tady jsem najednou byla

konfrontována sjinými světovými názory, ji-

nými kulturami, slidmi zjiných kontinentů,

kteří se dívali odlišně inanás vEvropě.“

■ Česká tolerance vůči cizím prvkům ještě není naúrovni západní Evropy.

■ Jak se národy chovají kseniorům, tak se chovají khandicapovaným.

■ Zkušenosti avzdělání mohou být vČesku naobtíž.

Tolerance

zahranicemi

HANDICAP AŽ NA

DRUHÉM MÍSTĚ

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í



IRENA MOOZOVÁ

prožila posledních dvacet

let putováním poevropských

metropolích.