Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

10

můžeš / číslo 2 - 2013

TÉMA: Proč nám vadí „jiní“ lidé

ani ombudsmana, ani soudy, ani kdovíjaké

změny zákonů.

Aještě něco. Začali jsme netolerancí kji-

ným lidem. Ale nám hodně škodí iošklivě

rozšířená netolerance kjinému názoru. Sjis-

tým překvapením najednou vidím, jak lidé,

kteří se před rokem 1989 angažovali vboji

zasvobodu slova, najednou tvrdě vystupují,

když si dovolíte říci něco jiného, než si myslí

oni.

Napsal jsem třeba, že už se mi zdá, že

počet nejrůznějších světových aevropských

kontrolních komisí, aktivistů avýborů, které

knám jezdí posuzovat lidská práva, je tak

velký, že si někdy myslím, že je jich snad

více než těch sledovaných zlořádů. Zažil

jsem ikritiku údajně malého počtu stížností

týkajících se udávané diskriminace. Amůj

názor – opřený ofakta adocela podrobnou

analýzu situace – byl okamžitě napaden. To

je pak dost smutné.

Jistě mi potvrdíte, že mnoho stížností

se vašich rukou ocitne zbytečně. Dávno

mohly být vyřešeny vmístě, kde pro-

blém vznikl.

Víte, my žijeme vjakési obrácené inverzi. Ze

sledování počasí víme, že když je inverze,

tak nahorách svítí slunce adole je pošmour-

no. Sproblémy občanů to bývá obráceně

– vmalé obci, menším městě, se zpravidla

najde někdo rozumný ařešení je nasvětě.

Čím výš, tím je přístup chladnější, formál-

nější, zamračenější. Takže potřebovali

bychom, aby se nevyřizovaly spisy, ale zkou-

maly (inanejvyšších úrovních) lidské osudy

abolesti. Naco jiného ten stát máme...



Unás bohužel je člověk,

který se chová podle

přirozeného práva,

podle obyčejných

lidských měřítek, často

považován zaidiota.

Iproto, že dobrých

vzorů je zkrátka málo.

Unás bohužel je člověk, který se chová

podle přirozeného práva, podle obyčejných

lidských měřítek, často považován zaidiota.

Iproto, že dobrých vzorů je zkrátka málo.

Právě vpolitice – každodenně zobrazované

všudypřítomnými médii. Takže my jsme sice

tolerantní kté jinakosti, okteré jsme začali,

ale pohříchu ikporušování pravidel.

Léta jste byl také členem Ústavního sou-

du. Jaká je vaše zkušenost zuplatňování

práva tam, kde výchova, kultura avzory

selhávají? Tedy upřípadů skutečné ne-

návisti – rasové, politické, národnostní…

Někdy to může vypadat, že nenávisti je

unás mnoho. Nemyslím si to. Nepodléhej-

me mediálním zkratkám. Dobře víme, že

dobré zprávy skoro nikoho nezajímají. Mám

mnoho příkladů, kdy jsme lidem opravdu

pomohli, ale skoro se otom neví. Nechci

propagovat naši kancelář, kde se sedmde-

sát právníků každodenně probírá doslova

hromadami stížností. Chci jen upozornit,

že obyčejný den vtéto zemi přece není plný

násilí, útlaku abezohlednosti. Druhá věc je

obyčejná vulgarita, neotesanost, cynismus.

Ovšem to mohou jen velmi těžko postihnout

soudy.

Nebylo by vlastně lepší, kdyby jakýmsi

ombudsmanem byl vlastně každý? Nebo

skoro každý?

Tak toho se asi nedožijeme. Umíme dobře

nadávat nastát, vládu, poslance. Atvr-

dě je odsoudit zaskutečné idomnělé

hříchy, ale když tuto ostrou řeč skončí-

me, řekneme – ateď jdu zakamarádem,

musí mi pomoci, třeba jen poradit, jak co

nejvíc zkrátit daně. Takže také podvod.

Nemusí být každý ochránce lidských práv,

stačí, když bude žít podle tří základních

právních pravidel platných už oddob

předřímských: smlouvy se mají plnit,

nikomu se nemá škodit akaždému nechť

je dáno, co jeho jest. Nato nepotřebujeme

Je to znak

blahobytu

Vlednu 1990 přijel po41 letech doPrahy

Pavel Tigrid, spisovatel avydavatel exilo-

vého časopisu Svědectví. Zeptala jsem se

ho, jaký největší rozdíl je mezi námi aZá-

padem. „Vy jste bílí,“ odpověděl, ajá mu

nerozuměla. Pochopila jsem to ale vtémže

roce vlétě, když jsem přijela doPaříže

aviděla, že mezi chodci skoro převažují

lidé tmavší pleti nebo trochu dožluta.

VeVídni rozdávali naulicích bulvární

noviny arůzné reklamy také snědí muži;

vBonnu, tehdejším hlavním městě západ-

ního Německa, či lépe řečeno Spolkové re-

publiky Německo, převládaly vprůvodech

školních dětí také ty tmavší. „Ti bohatí

jezdí vautech, takže vměstské dopravě je

neuvidíš,“ vysvětlila mi přítelkyně ado-

dala: „Až uvás bude opravdu svoboda

avyšší životní úroveň, tak se kvám taky

pohrnou cizinci zaprací.“

VeŠvédsku vté době demonstrovali řidiči

autobusů indického původu, kteří chtěli

při výkonu povolání mít nahlavě místo

čepice se štítkem indický turban ananěm

znak stockholmské městské dopravy. Jestli

to prosadili, už nevím. Skoro navšech pře-

chodech byly obrubníky chodníků snížené,

aby lidé navozíčku mohli bez problémů

přejíždět ulice, azvuková signalizace pro

nevidoucí. Naněkterých stanicích autobu-

sů oznamoval ztlumeným hlasem automat

číslo dopravního prostředku, který vjíždí

dostanice. Taky jsem tam viděla tři čáry,

podle kterých se může člověk se slepeckou

holí řídit vestanici metra, apozději právě

tohle prosazovalo Konto BARIÉRY inana-

šich nástupištích. „Tito lidé jsou trochu jiní

než většina obyvatel, ale vkaždém případě

patří mezi nás,“ zdůrazňovala přítelkyně

ajá tyto názory pomalu přijímala zasvé.

Ano, patří mezi nás; jinakost některých

občanů je třeba respektovat aumožnit jim

zařazení dovětšiny.

Asi před dvěma lety jsem přijela doKyjeva

aněkdo mi tam položil stejnou otázku,

jakou jsem dala já před třiadvaceti lety

Pavlu Tigridovi. Měla jsem chuť odpově-

dět: „Vy jste bílí,“ apak dodat: „Až budete

bohatší asvobodnější, tak se kvám také

pohrnou cizinci ahandicapovaní lidé

navozíčcích se budou pohybovat nejen

poulicích, ale inavštěvovat výstavy,

adokaždé veřejné čítárny idokostela

budete mít bezbariérový přístup. Jinakost

je totiž znakem blahobytu té které země.“

Nakonec jsem to neřekla; těžko se to

vysvětluje.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ



ZVON VPRŮCHODU kpražské kanceláři

ombudsmana je symbolický, zatímco

důslednost Pavla Varvařovského skutečná.