Strana 8
můžeš / číslo 12 - 2011
TÉMA: Kdo jsou ti, kteří pomáhají
Hudební skupina
The Tap Tap, složená
ze studentů a absolventů
škol pražského Jedličkova
ústavu, je v poslední
době populární nejen
na charitativních akcích,
ale i mezi běžnými
posluchači. Na pódiu
předvádí pod vedením
kapelníka Šimona Ornesta
docela jiný vztah k životu,
než je u lidí s postižením
běžné.
POSTIŽENÍ
NENÍ PROFESE
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
Vaši hudebníci jsou studenti aabsol-
venti škol vJedličkově ústavu. Apřesto
se říká, že pod vaším vedením neros-
tou jen muzikantsky. Prý jste zkrátka
přísný šéf…
Když jsme před lety začínali, viděl jsem jako
vychovatel ustudentů škol Jedličkova ústavu
dost velkou pasivitu. Ito byl možná jeden
zmotivů pro založení The Tap Tap. Když
ne hlavní, tak nejméně zpoloviny důležitý.
Přišlo mi hloupé, že se lidé, kterým společ-
nost dost pomáhá, nechtějí trochu rozhýbat.
Fyzicky imentálně. Když vidíte člověka
spostižením, které nevyžaduje čtyřiadvace-
tihodinovou péči, demotivovaného, pasiv-
ního adíky neustálému pečování sociálně
zakrnělého, je to důvod kzamyšlení. Možná
se vemně trochu probudila imoje minulost
veskautu, kde padaly inekompromisní tresty
zapozdní příchody (byl jsem jejich častým
příjemcem). Je zkrátka strašné, když dva
lidi zkapely chodí neustále pozdě amyslí si,
že je to humor. Najednou si začnete všímat
neúměrně nízké ochoty plnit sliby apovin-
nosti. Atak si položíte otázku – co vlastně je
speciální školství, co by mělo přinášet, jak by
žáky astudenty mělo připravovat?
Přesto jste ale musel vzít vúvahu, že
vy postižený nejste.
Jasně, já netvrdím, že umím stoprocentně
nahlédnout doduší aosudů lidí spostiže-
ním. Ale umím si představit, jak lempl nebo
slibotechna budou jednou úspěšní vpráci
nebo vrodině. Dávno vím, že nanaší plane-
tě je velká většina lidí, kteří kdyby nemuseli,
tak ráno ani nevstanou. Práce pedagoga je
právě vtom, aby se co nejvíce jeho žáků za-
řadilo spíše mezi tu aktivní menšinu. VTap
Tapu jsme ukázali, že to jde. VJedličkárně
jsem potkal několik lidí svelice těžkými
progresivními diagnózami, kteří svyzname-
náním studovali navysokých školách. Když
vidíte kluka, který je životně závislý napří-
strojové podpoře dýchání, apřitom skládá
nauniverzitě jednu zkoušku zadruhou,
tak si nemůžete nevšimnout, že někteří jiní
využívají svého postižení jako alibi. Pochopil
jsem, že když podpoříme lidi stakhle silnou
vůlí amotivací, tak to zcela jistě společnosti
vrátí. Chápete? Věřím tomu, že takto schop-
ní lidé mohou vykonávat zodpovědnou
aprospěšnou práci, která je ekonomicky
přínosná. Nemluvě oobrovsky pozitivním
příkladu pro celou společnost…
Jako byste boural naše zažité předsta-
vy osociální práci, dokonce iosociální
politice.
Všechno, co dostáváme bez vynaložení jaké-
hokoli úsilí, pro nás nemá žádnou hodnotu.
Když vběžné rodině zdravým dětem dáváte
nepřiměřeně vysoké kapesné, vlastně znich
také děláte postižené. Svelkou pravděpo-
dobností nebudou umět pracovat anormál-
ně žít. Když je někomu osmnáct dvacet, aje
zvyklý naneustálou péči, pomoc azametání
cesty, jak se pak má samostatně rozhodovat
asamostatně uživit? Tímhle vybavení jedin-
ci snadno rezignují. Nehledejme rozdíl mezi
lidmi spostižením azdravými. Důležité je
snažit se umožnit ilidem se specifickými
potřebami žít život splným vědomím vlastní
zodpovědnosti. Role pedagoga je velmi
Šimon Ornest:
�