Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8



můžeš / číslo 12 - 2011

TÉMA: Kdo jsou ti, kteří pomáhají

Hudební skupina

The Tap Tap, složená

ze studentů a absolventů

škol pražského Jedličkova

ústavu, je v poslední

době populární nejen

na charitativních akcích,

ale i mezi běžnými

posluchači. Na pódiu

předvádí pod vedením

kapelníka Šimona Ornesta

docela jiný vztah k životu,

než je u lidí s postižením

běžné.

POSTIŽENÍ

NENÍ PROFESE

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Vaši hudebníci jsou studenti aabsol-

venti škol vJedličkově ústavu. Apřesto

se říká, že pod vaším vedením neros-

tou jen muzikantsky. Prý jste zkrátka

přísný šéf…

Když jsme před lety začínali, viděl jsem jako

vychovatel ustudentů škol Jedličkova ústavu

dost velkou pasivitu. Ito byl možná jeden

zmotivů pro založení The Tap Tap. Když

ne hlavní, tak nejméně zpoloviny důležitý.

Přišlo mi hloupé, že se lidé, kterým společ-

nost dost pomáhá, nechtějí trochu rozhýbat.

Fyzicky imentálně. Když vidíte člověka

spostižením, které nevyžaduje čtyřiadvace-

tihodinovou péči, demotivovaného, pasiv-

ního adíky neustálému pečování sociálně

zakrnělého, je to důvod kzamyšlení. Možná

se vemně trochu probudila imoje minulost

veskautu, kde padaly inekompromisní tresty

zapozdní příchody (byl jsem jejich častým

příjemcem). Je zkrátka strašné, když dva

lidi zkapely chodí neustále pozdě amyslí si,

že je to humor. Najednou si začnete všímat

neúměrně nízké ochoty plnit sliby apovin-

nosti. Atak si položíte otázku – co vlastně je

speciální školství, co by mělo přinášet, jak by

žáky astudenty mělo připravovat?

Přesto jste ale musel vzít vúvahu, že

vy postižený nejste.

Jasně, já netvrdím, že umím stoprocentně

nahlédnout doduší aosudů lidí spostiže-

ním. Ale umím si představit, jak lempl nebo

slibotechna budou jednou úspěšní vpráci

nebo vrodině. Dávno vím, že nanaší plane-

tě je velká většina lidí, kteří kdyby nemuseli,

tak ráno ani nevstanou. Práce pedagoga je

právě vtom, aby se co nejvíce jeho žáků za-

řadilo spíše mezi tu aktivní menšinu. VTap

Tapu jsme ukázali, že to jde. VJedličkárně

jsem potkal několik lidí svelice těžkými

progresivními diagnózami, kteří svyzname-

náním studovali navysokých školách. Když

vidíte kluka, který je životně závislý napří-

strojové podpoře dýchání, apřitom skládá

nauniverzitě jednu zkoušku zadruhou,

tak si nemůžete nevšimnout, že někteří jiní

využívají svého postižení jako alibi. Pochopil

jsem, že když podpoříme lidi stakhle silnou

vůlí amotivací, tak to zcela jistě společnosti

vrátí. Chápete? Věřím tomu, že takto schop-

ní lidé mohou vykonávat zodpovědnou

aprospěšnou práci, která je ekonomicky

přínosná. Nemluvě oobrovsky pozitivním

příkladu pro celou společnost…

Jako byste boural naše zažité předsta-

vy osociální práci, dokonce iosociální

politice.

Všechno, co dostáváme bez vynaložení jaké-

hokoli úsilí, pro nás nemá žádnou hodnotu.

Když vběžné rodině zdravým dětem dáváte

nepřiměřeně vysoké kapesné, vlastně znich

také děláte postižené. Svelkou pravděpo-

dobností nebudou umět pracovat anormál-

ně žít. Když je někomu osmnáct dvacet, aje

zvyklý naneustálou péči, pomoc azametání

cesty, jak se pak má samostatně rozhodovat

asamostatně uživit? Tímhle vybavení jedin-

ci snadno rezignují. Nehledejme rozdíl mezi

lidmi spostižením azdravými. Důležité je

snažit se umožnit ilidem se specifickými

potřebami žít život splným vědomím vlastní

zodpovědnosti. Role pedagoga je velmi

Šimon Ornest:

�