Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

TÉMA: Kdo jsou ti, kteří pomáhají

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 12 - 2011

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Jak poznáme ty,

kteří pomáhají?

Naprvní pohled se dobrovolníci ničím neliší

odostatních. Zvláštní trička nenosí, vlasy

mají přirozené barvy, nanohou boty odpo-

vídající ročnímu období. Elegance průměr-

ná, neodlišují se anechtějí se odlišovat. Plně

se naně vztahuje heslo: obyčejní lidé, kteří

dělají neobyčejné věci.

Odcelku se začnou odlišovat vmomentě,

když se něco stane. Narohu došlo kesrážce

dvou vozů, lidé přihlížejí, radí, ale jen jeden

znich dobrovolně spontánně jedná. Volá

policii, sanitku, sundá kabát, osloví dalšího,

aby mu pomohl odsunout zavaleného

člověka. Kde se to vněm najednou vzalo?

Odpověď je velice jednoduchá: No přece

někdo tomu člověku ležícímu nazemi musí

pomoci. To se tak dělá. Ano, tak se to dělá

vespolečnosti lidí, kteří se považují zacelek,

abyli vesvé rodině avesvé obci vedeni kso-

lidaritě sostatními. Vedení je tak formovalo

apodle těchto zásad pak pokračují.

Kořeny tohoto přístupu leží vdětství. Vro-

dině, vekteré se považovalo zasamozřejmé,

že jeden druhému pomůže, místo aby sním

soutěžil. Akdyž soutěžil, pak jedině napod-

kladě předem stanovených adodržovaných

pravidel. Jakmile je odpískán konec hry, zase

si pomáháme. Pozápase si podáváme ruce,

abychom naznačili, že hra skončila, oba jsme

uznali výsledek apokračuje normální život.

Tak je správné skončit ičlověče, nezlob se

nebo domino. Tento způsob chování si dítě

přeneslo doškolních let aspontánně se zasta-

lo kluka, kterému druzí ubližovali.

Vdiskusích tyto lidi – třeba nainternetu

– taky poznáte. Většina přispěvatelů tam

nadává těm druhým, ale někteří reagují

otázkou: Mně se to taky nelíbí, tak navrhně-

te, co uděláme, aby to konečně přestalo?

Diskuse pokračuje avětšina pak píše, že se

stejně nedá nic dělat, že to nemá cenu. Ten,

kdo má vsobě přesvědčení, či chcete-li du-

cha člověka pomáhajícího, stím nesouhlasí

anavrhne postup: tak to sepište, zjistěte, jak

se ten člověk vlastně jmenuje, jakou má dia-

gnózu, jak se to stalo apošlete mi to. Pak to

zkusíme oznámit, získat alespoň dočasnou

pomoc, akdyž to nepůjde, tak holt založíme

občanské sdružení ztěch, co bydlí kolem,

auvidíte, že se to pohne dál.

Tímto apodobným postupem se dobrovolní-

ci odlišují odcelku. Ne tričkem nebo heslem

natransparentu. Věřte, že těchto lidí je mezi

námi dost adost. Ale poznáme je jen vevýji-

mečných situacích.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

důležitá. Máme vČesku rozšířený bonmot

– kdo nic neumí, tak učí. Není to pravda, je

ale fakt, že vestátním školství vpodstatě ne-

existuje způsob, jak ohodnotit výrazně nad-

průměrné pedagogy. Ti nejlepší ze školství

odcházejí. Plošné zvýšení mzdy opár stovek

tuhle situaci nevyřeší. Nalidové škole umění

jsem měl výborného učitele. Nejdříve jsem

cvičil hodně pro něj, on moc nechválil, ajá

otu pochvalu dost stál. Později jsem zjistil,

že mě naučil to nejdůležitější – jak cvičit –

ajá pochopil, že to dělám hlavně pro sebe.

To je úkol pedagoga, tím spíše naspeciální

škole – podpořit snahu, odměnit píli apráci

aprobudit schopnost mít radost zdobrého

výsledku. Zkrátka nastartovat proces, který

vede kco největší samostatnosti.

Stále vtom slyším docela radikál-

ní názor – pomáháme příliš mnoho,

abychom později museli pomáhat ještě

víc. Mám pravdu?

Pomáháme nesprávně abez zaměření

navýsledky. Vnaší sociální pedagogice, ale

ivsociální práci je příliš mnoho sentimentu.

Často zaměňujeme skutečně efektivní pomoc

zalítost avlastní lenost. Udělat něco zaněko-

ho je mnohem snazší arychlejší než ověřit si,

co dotyčný zvládne sám, důsledně to vyžado-

vat avrámci možností rozvíjet. Lidé spostiže-

ním většinou sami sebe podceňují. Akdyž jsou

předmětem úzkostlivé, přehnané anepřetržité

péče, rychle si zvyknou nemít žádnou zodpo-

vědnost apřipadá jim to normální. Součástí

tohoto přístupu je běžná praxe společnosti –

tady máš dávky, ale jinak stebou už nepočí-

táme. Tak jen utvrzujete pasivitu – když mám

přiznaný důchod, tak si ho asi zasloužím,

protože se sám nikdy neuživím, proč by mi ho

jinak dávali? Jsem pevně přesvědčený, že je

nutné podporovat lidi se zdravotním posti-

žením, kteří mají trvalou motivaci zlepšovat

svou životní úroveň. Nejde jenom openíze.

To, jak sami sebe přijímáme ahodnotíme, je

přímo úměrné počtu překonaných překážek.

Známe vůbec takové příklady?

Není jich příliš mnoho. Ale už legendární

Rudolf Jedlička tvrdil, že naším cílem je

proměnit příjemce sociálních dávek vda-

ňové poplatníky. Problém je ale smotivací.

Když nepotřebujete čtyřiadvacetihodinovou

asistenci, apřesto pobíráte nejvyšší možný

důchod inejvyšší příspěvek napéči abydlíte

vezlevněném chráněném bydlení –, co vás

nutí pracovat aučit se něco nového?

Co stím vším udělat? Co děláte vy?

Nevidím vtom nic romanticky nemožného.

Potřebujeme silné příklady lidí shandica-

pem, kteří vlastním úsilím dosáhnou nad-

průměrné životní úrovně. Tak, aby se ostatní

začali ptát: Co mám dělat pro to, abych se

měl jako oni? Tohle by měl vbudoucnu

umožnit vzdělávací systém STUDEO, který

realizujeme vJedličkárně spodporou ev-

ropských strukturálních fondů již podruhé.

Zastudenty škol JÚŠ docházejí pravidelně

lektoři aindividuálně se jim věnují vobo-

rech, které je zajímají.



Delší verze rozhovoru a fotogalerie

nawww.muzes.cz

Když vidíte kluka, který je životně závislý

napřístrojové podpoře dýchání, apřitom

skládá nauniverzitě jednu zkoušku zadruhou,

tak si nemůžete nevšimnout, že někteří jiní

využívají svého postižení jako alibi.

Kdo je Šimon Ornest

Narozen 1974. Vystudoval řezbářství, už

jedenáct let pracuje vJedličkově ústavu

jako vychovatel. Vroce 1998 založil

a dosud vede skupinu The Tap Tap,

jejímž členy jsou převážně studenti škol

ústavu.

Soubory vydal i dvě alba – Hopšidyridy

a Párty na kolečkách. Šimon Ornest

sev současné době podílí na unikátním

projektu Studeo.

info

�