Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16



TÉMA: Kdo jsou ti, kteří pomáhají

můžeš / číslo 12 - 2011

Vrozená vloha, tedy geny, pokud oní

vůbec uvažujeme, má spíše vliv modifiku-

jící – nastavuje pravděpodobnost, sjakou

jsme schopni výzvy prostředí zvládnout

aurčité chování si osvojit. Prakticky to zna-

mená, že uvrozeně psychopatických nebo

sociopatických osobností je výchova téměř

neúčinná. Naopak utěch, kteří mají „shůry

dáno“, platí: chytrému napověz, hloupého

trkni.

Trochu zoblasti sociálního inženýrství:

lze lidi vychovat dopodoby ideálních

tvorů, kdy každý bude ochoten pomá-

hat těm druhým?

Odpovím velice jednoduše: lidi lze vychová-

vat, ale nikoli definitivně vychovat. Vtom je

veliký rozdíl.

Existují společnosti acivilizace, které

jsou známé svou nadprůměrnou mírou

péče onemocné, slabé nebo staré?

Narozdíl odněkterých expertů natuto

otázku se nedomnívám, že by mezi spo-

lečnostmi acivilizacemi byl vtomto směru

nějaký zásadní rozdíl. Rozdíl je spíše vevi-

zibilitě, čili viditelnosti určitého přístupu

kbližním, než vjeho skutečném obsahu.

Anavíc to, co určité kultury mají „nadisple-

ji“, bývá často kompenzováno kontrastem,

nakterý přijdeme, když se stou kterou

kulturou seznámíme důvěrněji.

Například vkontrastu sčeskou švej-

kovskou povahou některé povahy asijské

působí jak neobyčejně příjemně, usměvavě,

vlídně apohodově, tak ale zároveň ikrutě

anesmlouvavě. Jeden kolega kdysi správně

upozorňoval nato, že když jdete pojapon-

ském městě, tak se kolemjdoucí usmívají,

nevrážejí dosebe, klaní se, omlouvají. Jsou

zdvořilí až submisivní. Ale když demon-

strují, házejí posobě Molotovovy koktejly

aneznají slitování. Naproti tomu unás se

ksobě chováme vkaždodenním styku jako

sprosťáci, vrážíme dosebe, neomlouváme

se, nikomu se neklaníme. Ale když demon-

strujeme, tak voláme „máme holé ruce“.

Takže vsumárním výčtu se odsebe kultury

tím, co je vidět, výrazně liší. Ale součet je

nakonec stejný.

Hraje zhlediska sociálního cítění něja-

kou roli inteligence?

Ta rozhodně žádnou roli nehraje. Skoro

bych řekl, že úměra mezi inteligencí aalt-

ruismem je doznačné míry spíše nepřímá.

Říkávalo se, že chudší lidé jsou para-

doxně více nakloněni se podělit ioto

málo, co mají, zatímco bohatí rozdáva-

jí neradi. Je to pravda?

Dělá to namě také takový dojem. Isohle-

dem nato, naco jste se ptal vpředchozí

otázce aco jsem vám odpověděl. Ale doká-

zat to samozřejmě nemohu.

Myslíte, že velmi bohatí lidé dnes

dávají nacharitu ze zištných důvodů?

Že si chtějí vylepšit image, případně

vykoupit „hřích“ svého nadměrného

bohatství?

věcí veřejných, například odstranění korup-

ce, která je sociální rakovinou amá smysl

dojejího potlačení investovat.

Vy sám – setkáváte se často slidmi

opravdu pomáhajícími? Co je vevašich

očích spojuje?

Setkávám se snimi asi stakovou frekvencí

jako kdokoli jiný, kdo se pohybuje vezdra-

votnictví. Vnaší kultuře jim často bývá

společná právě vazba nanějakou církev.

Bývá to iurčitá odtažitost vevztahu kma-

jetku akpenězům, často iosobní zkušenost

– buď vlastní, či zblízkého okolí – snějakým

větším utrpením. Anebo prostě to, že zkla-

mání ajistá nenaplněnost vlastního života

našly vpomoci bližním alternativu, jež dává

životu smysl. 

Altruistickému chování se nelze úplně naučit,

přesto je výchova nepochybně velice důležitá.

Aje sní potřeba začít vraném dětství.

Agrese dospělých totiž začíná trháním

nožiček mouchám vútlém věku.

Kdo je

Prof.MUDr.

Cyril Höschl,

DrSc., FRCPsych.

Psychiatr, vysokoškolský pedagog,

popularizátor vědy. Nar. 12. 11. 1949,

odroku 1974 působí vPsychiatrickém

centru Praha (dříve Výzkumný ústav

psychiatrický), jehož je odr. 1990

ředitelem.

Zároveň je přednostou 3. lékařské

fakulty Univerzity Karlovy. Působil

ivefunkci děkana aproděkana 3. LF UK.

Byl astále je členem různých vědeckých

rad aspolečností. Je autorem několika

stovek odborných článků, autorem

ispoluautorem desítek knih apublikací

natéma psychiatrie.

Zasvoji práci byl mnohokrát oceněn

doma ivzahraničí. Odroku 1976 je

ženatý, má čtyři děti apět vnoučat.

info

Motivace kaltruistickému chování mohou

být velice různé. Jak ubohatých, tak ichud-

ších. Část znich dává svou dobrotivost

najevo asnaží se tím vylepšit svůj vnější ob-

raz, část si tím kompenzuje doznačné míry

špatné svědomí – někteří se skutečně snaží

„vykoupit hřích“, což bývá časté uboháčů

nasklonku jejich kariéry. Ale vevšech vrst-

vách jsou jistě iti, kteří mají naprosto čisté

anezištné úmysly; nejde jim onic jiného než

odobro jednotlivce, nebo dokonce icelých

skupin či společenství. Dovedu si proto

představit, že někdo chce svými počiny

zlepšit zdravotní stav společnosti,tedy její

prosperitu, jiný chce zlepšit stav životní-

ho prostředí (vněmž sám žije, což jaksi

umenšuje altruistický náboj jeho investic,

nicméně itak). Nebo že mu jde onápravu

�