Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 22

můžeš / číslo 12 - 2011

NEJTĚŽŠÍ HODINA



Tomáš Pohanka říká, že jeho příběh o tom, jak se ocitl

na vozíku a jak na něm už patnáct let žije, je docela

běžný. Jenže žádný lidský příběh není psaný přes

kopírák. Navíc Tomáš o sobě dokáže mluvit s velkou

upřímností a otevřeností.

KOUSÁNÍ

VŠEDNÍCH DNŮ

Text: ANDREJ HALADA

Foto: PETR SÝBEK

Jak jste se ocitl navozíku?

Bylo to poúrazu při lezení vitalských Dolo-

mitech včervnu 1996. Uklouzl jsem nasně-

hu při sestupu vmístě, kde se nejistilo.

Šlo ovaši lezeckou chybu?

Byla to chyba moje achyba nedostatečné-

ho vybavení. Jako chudý student jsem si

koupil lezačky, tedy speciální boty nalezení

poskalách, anaturistické boty mi nezbyly

peníze. Při sestupu jsem šel vošlapaných

vojenských kanadách. To byl asi problém,

když mi to uklouzlo.

Co následovalo, jak běžely první dny

atýdny?

Nejdříve mě převezli vrtulníkem donemoc-

nice vBolzanu. Tam mě stabilizovali, našli mi

krev vhlavě avplicích. Taky mě operovali –

měl jsem nestabilní frakturu Th10–Th12 spo-

jenou spřerušením míchy, rozdrcený obratel

C5, což ale byla stabilní fraktura jen slehkým

porušením míchy. Takže horní část těla mi

funguje dobře. Potýdnu následoval převoz

sanitkou donemocnice vČeských Budějovi-

cích, kde jsem prošel traumatologií areha-

bilitací sobčasnými návštěvami naurologii.

Dál asi šest týdnů vKladrubech avkvětnu

1997 jsem byl zase vnormálním světě.

Jaké bylo zařazení dotoho normálu?

Vdobě úrazu jsem studoval ČVUT, Fakul-

tu elektrotechnickou, chtěl jsem se tedy

naškolu vrátit. Jenže jsem se vrátil navozí-

ku – naStrahovské koleje, které byly vroce

1997 bez bezbariérových záchodů asprch.

Přišel jsem znemocnic arehabilitačních

ústavů, kde je vše přizpůsobeno postiženým

ajedná se snimi vrukavičkách. Anajednou

musíte kousat realitu všedních dnů, kdy si

nemůžete ani normálně dojít nazáchod.

Také jsem měl záněty močových cest, prostě

ty běžné věci, jimiž si prošel každý člověk

poúrazu míchy.

Jak jste to zvládal pomentální stránce?

Vnitřně se stakovou změnou člověk

určitě nevyrovnává rychle.

Psychicky jsem natom byl špatně aten stav

trval zhruba půl roku. Právě nazačátek ná-

vratu navysokou školu si vzpomínám jako

naasi nejhorší období. Spoustu lidí, okte-

rých jsem si myslel, že jim namně záleží,

jsem odté doby neviděl nebo se chovali jen

jako náhodní kolemjdoucí. Ale zase to mělo

klad, že se oddělilo zrno odplev.

Co vás vtu chvíli drželo nad vodou?

Nastrahovském pokoji jsem ponávratu

žil spřítelkyní, která mi hodně pomáhala.

Popůl roce jsme se sice rozešli, ale jsem jí

vděčný zaten nejhorší půlrok vmém životě,

kdy byla se mnou.

Díky čemu se situace posléze zlepšila?

Je to možná paradoxní, ale stejně jako se mi

při sportu přihodil úraz, sport mě částečně

zase dokázal dostat nahoru. Hlavně plavání

alyžování namonoski. Dost mi pomohl ipo-

čítač a– někdo se může divit – hraní počíta-

čových her posíti. Zacomputerem je totiž

jedno, jestli sedíte nažidli nebo navozíku.

Před úrazem jsem sice kpočítačům moc

netíhnul, ale poněm mi prakticky nic jiného

nezbylo. Byl jsem členem strahovské počíta-

čové asíťové komunity, což mi vyplňovalo

čas abylo to dobré izhlediska sociálních

kontaktů – potkal jsem nové lidi. Přes hraní

her jsem se dostal ktomu, jak počítač fun-

guje, jak pracuje vsíti, azačal jsem se touhle

sférou zabývat detailně. Teď mě počítače

dokonce živí, starám se oně naJihočeské

univerzitě vČeských Budějovicích.

Vrátily se pak ještě ty těžké chvíle?

Asi dva roky poúrazu. Jezdil jsem tehdy čas-

to solomouckou Fakultou tělesné výchovy

asportu namonoski doJeseníků, aprotože

jsem to moc neuměl, řešil jsem vše silou.

Přetížil jsem si při lyžování šlachy naobou

rukou tak, že jsem snimi skoro nemohl

hýbat. Strávil jsem tehdy opravdu boles-

tivý rok naposteli doma. Starali se omě

rodiče azato jim patří můj nezměrný dík.

Ikdyž jsem ale ležel sochrnutýma nohama

abolavýma rukama naposteli, věděl jsem,

že jednou zase budu jezdit navozíku abudu

Tomáš Pohanka: