Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18



můžeš / číslo 12 - 2011

KAREL ŠIKTANC:

S klasikem moderní české poezie a dvojnásobným

laureátem Ceny Jaroslava Seiferta, kterou uděluje

Nadace Charty 77, Karlem Šiktancem jsme se sešli

v podzimně pošmourném dni proto, abychom získali

zamyšlení člověka, který zná všechny chutě života,

včetně té velmi hořké.

TŘI ADVENTNÍ POZNÁMKY

lidskou ochotu. Snad proto přibývá neho-

ráznosti.

Nedávno se mi stala docela drsná pří-

hoda. Stojím nachodníku uMasarykova

nádraží anajednou domě zničehonic strčí

takový mohutnější pětatřicátník apovídá:

„Ještě jednou domě vrazíš ajá tě zabi-

ju!“ Chápete? Člověka vté chvíli nemrazí

zfyzického útoku, ale hlavně zhrozivé ne-

omalenosti, svobody bezohledných hulvátů.

Vždyť dát dneska přednost ženě vedveřích

je skoro společenský prohřešek.

Jednou jsem tak, postaru, pustil dívku

aona: Já se vás onic takového neprosím!

Atmosféra neslušnosti aneúcty tak mnoho

protiřečí našemu docela bohatému mate-

riálnímu životu, dostatku všeho avšude, že

se až lekám. Jak natom pak naulici mohou

být lidé spostižením nebo starší, opravdu

nemocní? Když zkrátka mezi lidmi nejiskří

aspoň trochu radosti apochopení, když

nemáme čas ustoupit druhému, pak přijdete

domů asmutku se neubráníte.

O lásce

Láska je především docela těžká práce.

Nebo jinak – buď umíte dosvé lásky vkládat

všechno, co můžete, anečekat přitom nic,

nebo dolásky přinášíte lenost apovrchnost.

Nedostanete také nic, aještě ktomu vás

před zrcadlem napadne: Aco jsem čekal?

Tahle moje životní, chcete-li, pravda, neplatí

jen olásce mezi mužem aženou, ale okaž-

dém citovém vztahu kdruhému. Platí mezi

dětmi arodiči, mezi opravdu nezištnými

pečovateli apostiženými, mezi skutečnými

přáteli. Když skutečně někoho milujeme,

Foto: JAN ŠILPOCH

Nejprve o životě

Připadá mi, že jsme se ocitli včase nějakého

hrabivého sbírání těkavých zážitků, jejichž

cena je půlvteřinová. Tu nanás vyskočí sen-

zační aneopakovatelná nabídka nějakého

zboží, tu nás lákají nanevídanou podíva-

nou, jinde vykukuje nahé dívčí pozadí atvr-

dí, že ví, co je láska. Aco pak ztoho všeho

zbude? Nic. Horlivý, těkavý, uměle zrych-

lený život mě vede kúvaze – anetvrdím, že

stejný pocit má imůj vnuk – jestli ještě víme

něco ochvilce spočinutí.

Život vpravém slova smyslu, to je klidný

pohled dopřírody, kontakt suměním, čas

narozhovor, třeba idůležité mlčení aticho.

Apak – když se pohybujete normálně

vtramvajích avlacích, najednou si uvědo-

míte, jako by bylo málo času inavstřícnost,

napochopení obtíží druhého, naprostou