Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 23

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 12 - 2011

Je to možná paradoxní,

ale stejně jako se mi

při sportu přihodil

úraz, sport mě částečně

zase dokázal dostat

nahoru.

mít alespoň ruce zdravé. To mě taky drželo

nad vodou.

Bylo pro vás těžké sehnat zaměstnání?

Pokud člověk navozíku nebydlí vevět-

ším městě, má to poměrně obtížné. Tím

nemyslím sehnat státem dotovanou práci

zdomova. Samozřejmě je obrovská výhoda,

když člověk něco umí. Vpřípadě vozíčkáře

je naprvním místě právě ta práce spočí-

tačem – tím ale myslím něco víc než psaní

vewordu aklikání nainternetu. Je to ovšem

někdy začarovaný kruh, protože nejvíce věcí

se člověk naučí až vechvíli, kdy už práci má

amusí vní řešit nové úkoly.

Kolikrát jste si zatěch patnáct let

říkal: co by bylo, kdybych tenkrát…?

Amá vůbec smysl si to říkat?

Občas si kladu otázku, jakým směrem by se

můj život ubíral, kdybych tenkrát nespadl,

Kdo je Tomáš Pohanka

Narodil se v roce 1974. Vroce 1996 utrpěl

úraz, pokterém je navozíku. Odroku

1992 studoval naČVUT, školu dokončil

vroce 2002.

Byl také jedním ze stipendistů

Konta Bariéry. Odroku 2006 pracuje

naJihočeské univerzitě jako správce

sítě. Je ženatý, smanželkou mají

dvojčata.

info

vrátil se sostatními doautobusu aživot by

pokračoval tímhle směrem. Ale smysl to asi

nemá.

Zkuste charakterizovat váš život před

úrazem adnes.

Byl jsem dvaadvacetiletý kluk asnažil jsem se

co nejvíc užívat života. Urvat, co se dá. Lezl

jsem pohorách, trávil jsem týdny nakole

ajezdil poEvropě. Dneska bych to nazval

horečnatým štvaním zazážitky. Myslel jsem

si, že otom život je. Třeba ano, ale navozíku

už to vtakové míře dělat nejde. Člověk se

přeorientuje naněco jiného – ovšem pak jde

oto, zda vtom také najde uspokojení.

Dneska je můj život usedlejší. Sportuju

rekreačně, protože mě to baví acítím se při

fyzické námaze dobře. Otázka je, jak mnoho

je tato změna způsobena životem navozíku

anebo zda to přijde samo spostupujícím

věkem. Je mi třicet sedm asvůj život bych

bez uzardění pojmenoval „klidné vody“.

Mám práci, která mě baví, můžu sportovat,

mám fungující zdravou rodinu, přátele. Co

víc může člověk chtít?

Mimochodem: rodina – je větší životní

změnou úraz, nebo manželství anaro-

zení dětí?

Větší změnou byl úraz. Díky mé ženě byl

přechod vztah–svatba–rodina–děti přiroze-

ný anenásilný. Byl to vývoj, jaký asi zažije

každý průměrný muž.

Avčem člověka změní věk?

Vážím si normálních věcí, jako je třeba to,

že přijdete zpráce ačeká vás usměvavá ro-

dina. Změna se projevuje ivtom, že mě už

nelákají extrémní sportovní věci. Například

oprázdninách 2010 jsem vyjel skamará-

dem nahandbiku naDachstein kespodní

stanici lanovky, kam až vede silnice. Ale už

jsem cítil, že to pro mě úplně není. Ikdyž

možná ještě něco zkusím, abych si dokázal,

že nejsem tak starej.

Počem ještě toužíte?

Mám touhy jako postavit vlastní dům, možná

mít trochu lepší práci… Myslím, že natyhle

touhy ale vozík vliv neměl, měl bych je asi

jako zdravý. Vzásadě se mám moc dobře.

Jsem takový spokojený paraplegik. 