Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

TÉMA: Kdo jsou ti, kteří pomáhají



můžeš / číslo 12 - 2011

Jedno italské přísloví říká,

že do žen a do melounů

nevidíš. Přesto se ale stále

snažíme nejen tu ženskou,

ale obecně lidskou povahu

i přirozenost rozkrýt.

V tomto směru patří

mezi naše nejznámější

odborníky psychiatr

Cyril Höschl. Ptali jsme se,

odkud se v lidech

– a jak ukazuje praxe,

hlavně v ženách – bere

schopnost i potřeba

pomáhat druhým.

KDO JE ČLOVĚK

POMÁHAJÍCÍ?

Text: ANDREJ HALADA

Foto: JAN ŠILPOCH

Čím to je, že ženy jsou ochotny posky-

tovat pomoc apéči vevětší míře než

muži?

Ikdyž se to může zdát zdnešního gende-

rového hlediska jako poněkud nekorektní,

odpověď spočívá zřejmě vhluboké historii

– vtradičním postavení ženy, která vrodině

byla spíše pečovatelkou. Muž byl spíše živi-

telem, případně dobyvatelem či obráncem.

Je podle vás pomoc těm druhým –

ateď nemyslím nejbližší rodinné

příslušníky – záležitostí až vyspělejších

civilizací, anebo už je to jev, který lid-

stvo provází odhlubokého pravěku?

Pomoc druhým není záležitost až vyspě-

lejších civilizací, ale vurčité míře je vlastní

prakticky celé živočišné říši, ať už vjaké-

koli podobě. Můžeme sledovat altruismus

aurčitou solidaritu uslonů, primátů, ale

imnohých ptáků. Nemluvě otakových

variantách, jako jsou vyloženě sociální

společenství – především hmyz. Je to jenom

otázka interpretace alidské namyšlenosti,

jestliže některé bohulibé vlastnosti přičítá-

me pouze sobě.

Měla pomoc bližním vprůběhu dějin

nějaká důležitá období, či dokonce

revoluční změny?

Kulturní antropologové či religionisté by

významné etapy, skoky apředěly vdějinách

vevztahu kpomoci bližním určitě našli. Nic-

méně přírodovědný pohled apriori předpo-

kládá, že tyto vlastnosti jsou vnás doznačné

míry zakódovány amají pouze různé fáze,

vnichž se projevují. Vlidské kultuře přitom

hrají důležitou úlohu kodifikace především

náboženské.

To jsem se chtěl zeptat: jakou roli

hrálo ahraje náboženství? Je západní

společnost výrazně ovlivněna křesťan-

stvím, kde je pomoc bližnímu zásad-

ním prvkem? Anebo jsou muslimové či

hinduisté stejní?

Při povrchním pohledu se zdá, že křesťanství

vykazuje daleko větší altruismus než ostatní

náboženství. Mně se ale jeví, že kupříkladu

větší vlídnost, pohodu asubmisivitu před-

stavuje buddhismus. Mnoho příkladů také

ukazuje, že tak imperativní povinnost pomo-

ci bližnímu aslužeb hostům, byť cizím, jaké

vykazuje islám, vjiném náboženství najdete

jen stěží. Takže jakékoli rychlé apaušalizující

závěry nejsou vtomto případě namístě.

Obecně lze říci, že náboženství jako

kodifikovaná etika hraje zhlediska posky-

tování pomoci bližnímu naprosto zásadní

roli. Nadruhou stranu ale nelze zapomínat,

že určité zábrany vpoužití agrese anaopak

sklony kaltruismu jsou nám dány biologic-

ky avykazují je ijedinci, nakteré nábožen-

ství vliv nemá, případně má jen zanedbatel-

ný. Jednotlivá náboženství se mezi sebou

také liší – ale neřekl bych, že vsumárním

výsledku. Rozdíly mezi náboženstvími jsou

markantní spíše vrůzných historických

etapách. Například křesťanství prodělalo

vtomto směru dramatický vývoj, který islám

ještě zdaleka nemá zasebou.

Říkáte, že sklony kaltruismu iagresi

jsou nám dány biologicky. Vjedné stu-

dii jsem se také dočetl, že vkaždé spo-

lečnosti se nachází určitý počet těch,

kteří mají zvýšený talent či schopnost

ktomu, aby poskytovali pomoc. Abyly

tím myšleny hlavně ženy. Je vůbec

možné být obdařen „genem pomoci“?

Tohle je velmi zapeklitá otázka. Zhlediska

sociobiologického skutečně můžeme uva-

žovat ojakémsi „genu“ pro páchání dobra

Cyril Höschl: