Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

ŽIVot

Svozíkem jsem srostl

Příběh Zbyňka Sýkory, nekonečného optimisty,

který se naučil „prostě žít“.

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

AARCHIV Z. SÝKORY

Není málo kluků, kteří se v sedm-

nácti vybourají na motorce a hodně

se jich ošklivě zraní. Jen málo z nich

si ale odnese následky na celý život.

A ještě méně z nich skončí na vo-

zíku. Jako Zbyněk Sýkora, který by

ovšem chuť do života, podnikavost

a pevné názory mohl rozdávat.

Když mu při rehabilitaci v Kladru-

bech říkali „zkušení“ vozíčkáři, že

musí začít se sportem, trochu váhal,

nakonec podlehl… Ale nikdy neli-

toval. Začal s atletikou, pak přišel

basketbal a nakonec florbal, jehož

velkou osobností je dnes nejen v do-

mácích Českých Budějovicích. Díky

florbalu poznal i svou ženu: „Když se

objevila v tělocvičně, říkal jsem si, že

tak krásná holka by o mě ani neza-

vadila. Dnes máme perfektní vztah,

šikovného kluka a nejlepší zlatou

medaili na světě – skvělou rodinu.“

NENAŘÍKAT

V Kladrubech také poznal, že nadá-

vání na osud a neustálé vyžadování

pomoci od okolí by ho mohlo jen ni-

čit. Snad jeho povaha, snad sportov-

ní duše, snad velká vůle ho dovedly

k celoživotnímu závěru – budu sám

sebou, naučím se novou situaci, sám

se uživím… Začal pracovat, dovážet

speciální vozíky z Anglie. Byl úspěš-

ný, ale dodavatelská firma moc ne.

Začít znovu, vybudovat vlastní zá-

klady své existence, nebát se otevře-

ného trhu, který na nějaké postižené

nebere a ani nemůže brát ohledy, to

byla jediná možnost.

Spolu s kamarády vyrobil prv-

ní speciální vozík pro sport. Každá

součástka musela být originál. Ne

z frajeřiny, ale z důvodu, kterému

rozumí jen vozíčkář – tělo postiže-

ného člověka má na každém místě,

v každém svalu specifické potřeby.

Obvyklé, přírodou stvořené mecha-

nismy často nefungují, nervy někde

pracují dobře, jinde nepředvída-

telně, některé věci se prostě nejde

naučit, jiné se mohou až zázračně

zlepšit. „S každým budoucím zá-

kazníkem se musíte dobře poradit.

Umět se zeptat, nepřehlédnout žád-

nou drobnost. Nikdy nezapomenout,

že sport pro lidi s postižením není

jen oddych, ale druh nekonečného

boje o zachování důležitých funkcí

těla, v nejlepším případě dokonce

o jejich obnovení… Protože kdo ví,

co člověk vlastně zvládne… Já žiju

tak, že osudové rány se dají překo-

nat. Pro mě je vozík součást Zbyň-

ka. Už ani nevnímám, že jsou to jen

trubky a kola.“

Bylo by to trochu barvotiskové,

kdyby to neříkal člověk s jasným

pohledem a přesvědčivým výra-

zem. Kdyby hned nedodával: „Mnozí

lidé s postižením potřebují pomoc,

opravdu potřebují. Ale jiní by se

mohli víc snažit a být trochu samo-

Hlavním sportem

jeho života

je nyní florbal.