Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

Já to ještě

zažila…

Je u nás běžným zvykem, že se

spíše nadává, než chválí – kdo je

spokojený, je podezřelý. Za po-

sledních 30 let se v problematice

lidí s disabilitou posunulo mno-

ho. Vnímám to jak profesně, tak

i ve společnosti. Určitě je stále co

zlepšovat, ale pokud se vrátíme

zpět, nalezneme všude bariéro-

vé prostředí, pro vozíčkáře ve

městech nepřístupné trolejbusy,

tramvaje i autobusy, chodníky

a obchody bez nájezdů, o vesni-

cích ani nemluvě.

Člověk na vozíku dostal invalidní

důchod, zcela výjimečně byla

možnost kvalitního vzdělávání,

střední a vysoké školy byly ba-

riérové. Pracovní zařazení bylo

možné buď v chráněné dílně,

pokud někde v okolí existovala,

nebo žádné.

Socialistický člověk budoval,

plnil pětiletky, bojoval za mír,

překonával plán a rekordy, byl

úderník, a hlavně – byl zdravý.

Člověk s postižením se „nehodil

do krámu“. Pobytová zaříze-

ní byla stavěna separovaně,

v lesích, mimo běžnou populaci,

mnoho postižených dohromady.

V době, kdy v „kapitalistické Ev-

ropě“ již plně používali odlehčené

a individuálně stavěné vozíky,

u nás byly těžké, nepřenastavi-

telné, které velice často nevy-

hovovaly, ale člověk byl rád, že

vůbec nějaký k pohybu má. Totéž

ostatní pomůcky, pokud byly.

Neexistovaly služby osobní

asistence, jak je známe dnes,

neexistovaly neziskové organi-

zace, které dnes zajišťují řadu

sociálních služeb.

Děkujme za to, co máme,

a snažme se společnými silami

to ještě zlepšovat.



Autorka je lékařka,

členka Rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

REFLEKTOR / OSOBNÍ ASISTENCE

Člověk

má žít důstojně

Po dvaadvaceti letech má spolek Hewer,

poskytující nezbytnou osobní asistenci

vsedmi krajích, co říci nejen osvé práci.

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Co je vlastně osobní asistence? Po-

moc s oblékáním? Pomoc s jídlem?

Pomoc se zvládnutím procházky?

Pomoc s návštěvou lékaře? Jistě, to

všechno ke zvláštní službě patří, ale

nejdůležitější je jistota. Nebudu při

své nemoci, trvalých následcích úra-

zu, zvládání těžké pooperační léč-

by nebo prostě v samotě, kterou mi

připravil osud, sám. A přitom mohu

dál žít ve svém prostředí, neocitnu

se v neznámém a mám jistotu, že na

mne nezapomenou.

Takových klientů má spolek

Hewer na tisíc ročně. Za stejnou

dobu odpracují jeho osobní asistenti

na 300 tisíc hodin od drobné péče

o ně přes hygienické úkony, vaření

a podávání jídla, úklid a další potřeb-

né práce v domácnosti po doprovod

na úřad nebo do zdravotnického za-

řízení – všechno, co běžný život při-

nese.

Anebo potřebuji jen dobrou duši

k popovídání a posouzení starostí?

I na to jsou asistenti připraveni. Jiří

Boháček z Heweru říká: „Působí-

me v sedmi krajích a mohli bychom

osobní asistenci už vyučovat. Každý

z našich klientů je originál. Někdy

stačí poskytnout dopravu, jindy po-

moci s bezvládným pacientem, pak

zase s návštěvou kulturního zařízení.

Výjimečné nejsou ani porady o dal-

ších sociálních službách, nárocích na

příspěvky nebo možnostech konzul-

tace s odborníky. Naši asistenti pra-

cují podle přesně stanovených pod-

mínek, a když klient není spokojen,

našeho člověka vyměníme…“

Klient není spokojen? Může se

prostě stát, že si obě strany dobře

nerozumějí, klient právem čeká, že

placená služba (nejde o velké částky)

mu bude vyhovovat po všech strán-

kách, ale nemoc, omezená hybnost

nebo smyslový nedostatek pros-

tě způsobí, že dorozumění je těžké.

K tomu dodává další z pracovníků

Heweru Matěj Cháb: „Přestože kan-

didátů na práci osobního asistenta

není vůbec mnoho, z vysokých ná-

roků slevit nemůžeme. Nejde jen

o základní psychologické a osob-

nostní předpoklady, ale také o při-

způsobivost v čase, o neobyčejně

citlivý přístup, o schopnost zareago-

vat na náhlé komplikované zdravotní

Jáchym se

i díky asistentům

opravdu zlepšuje.