Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

REFLEKTOR / OSOBNÍ ASISTENCE
Pominu-li zpackaný porod, kvůli kterému
jsem na vozíku, řekl bych, že jsem se
uměl narodit. Do sametové revoluce zbý-
valo deset let, a tak jsem sice stačil trochu
poznat nepřízeň totality, ale nestihla mě
poznamenat. Především díky báječné
rodině.
Dnes si myslím, že to bylo ideální. Tro-
chu tuším, jak může vypadat svět v časech
nesvobody a když vám společnost nevy-
chází vstříc. Ocením tak každý posun ku-
předu. Ledacos neberu za samozřejmost.
Někdy jsem možná až moc smířlivý s tím,
když něco nefunguje, protože vím, že bylo
hůř. Na druhou stranu mi otevřené hranice
vcelku brzy umožnily vidět, co všechno je
možné. A s odstupem času mi připadá, že
pokrok ve společnosti, medicíně, pomůc-
kách, technice atd. přicházel přesně podle
toho, jak jsem rostl já a můj životní rozlet.
Všechno přicházelo, jako kdybych si to
právě objednal.
Právě cesty do zahraničí mi poskytly
srovnání minulých časů a současnosti.
Příkladně dvě návštěvy Spojených států
amerických. Když jsem se tam měl mož-
nost podívat poprvé v roce 1992, připadal
jsem si jako v jiném vesmíru. Všechny ty
vychytávky pro vozíčkáře byly po návratu
báječným námětem k vyprávění kamará-
dům. Po další návštěvě v roce 2018 bylo
také co vyprávět, ale rozhodně už nešlo
o příběh z jiného světa. Česká republika
se vyspělému světu přiblížila víc, než si
někdy uvědomujeme. V určitých ohledech
by mohla být dokonce inspirativní, byť
jistě není vzorem dokonalosti. Když však
přidám své zkušenosti z východní Evropy
či Balkánu, opravdu jsem rád, že jsem se
narodil ve správnou dobu na spvném
místě. To bych si ale nikdy neuvědomoval
bez možnosti srovnání, ať už s časy minu-
lými nebo jinými místy.
Chápu, že každý nemá tu možnost, ať
už z důvodů finančních nebo kvůli svému
postižení. Neměl by však potom vynášet
unáhlené soudy. Jistě jsou důvody k opráv-
něné kritice, ale dopřávat proto sluchu
nostalgickému volání po „starých dobrých
časech“ nebo protisystémovým hlasům?
Opravdu reálně přinášejí lepší svět, kde jsou
si lidé rovni a každému je dopřána svoboda
bez rozdílu? Včera se někomu nelíbila
rasová nečistota a třídní původ, dnes je to
víra v Alláha, zítra to může být zdravotní
postižení (i to už tu koneckonců bylo).
Proto se mi nelíbí nekonstruktivní
kverulantství a permanentní naštvanost
nemalé části naší populace, která pak
vede k nárůstu politického extremismu
a radikalismu. Je to skoro takový národní
rys – zapomínání a negativní myšlení.
V této oblasti máme stále velký prostor pro
zlepšení.
Šťastné Husákovo dítě
RADEK MUSÍLEK
rekapituluje
společenský vývoj
od roku 1989
tek i ve svátek. Jiří Boháček: „Spolu-
práce se sedmi kraji, jejichž rozdílné
přístupy k sociální politice musíme
respektovat, jasně ukazuje, jak různě
bývá chápána skutečná potřeba so-
ciálních služeb. Beton, nové chrámy
zábavy, krátkodeché atraktivní akce
nebo opatření pro pohodlí obyvatel
jsou lákadla pro voliče. Ale počet
dobře zaopatřených seniorů? Počet
starších nemocných, kteří nemuseli
do ústavů a přitom mají zajištěnou
péči? Kdo právě v tom soutěží? Kte-
rý politik se tím chlubí?“
Je to nakonec pochopitelné. Veřej-
ný prostor je denně bičován nejen
reklamami, ale i „atraktivními pří-
běhy“ lidí, kteří jsou mladí, zdraví,
dynamičtí a úspěšní. V dnešní době
nemůže být hrdinou osobní asistent,
který pomáhá bezmocným s doslo-
va nejintimnější hygienou, asistentka
vždy připravená utřít malému po-
stiženému klukovi uslintanou pusu
nebo mu znovu a znovu vysvětlovat,
co je zbytečný hluk. Máme v naší
společnosti zkrátka dva světy – svět
utrpení, bolesti a neokázalé lásky
a pomoci a svět peněz, nekonečné
zábavy, exotických zážitků a bezsta-
rostných dnů.
Toho prvního ale neubývá a ubý-
vat nebude. Už proto, že stárneme,
jsme křehčí a stále více odkázaní na
pomoc druhých. Ať už pracují pro
Hewer nebo jiné organizace, přijde
doba, kdy jejich obětavost a zatnu-
té zuby nám přijdou vhod více než
nabídka nejúžasnějších zájezdů do
exotiky. Ale bude jich dost? Matěj
Cháb si je jistý: „Pokud jde o oběta
lidi, mladé i starší, nebojím se… Po-
kud jde o podmínky pro jejich prá-
ci pro nás všechny, pro společnost
s lidskými hodnotami, už tako
optimista nejsem. Nevím, co se musí
stát, aby sociální služby byly brány
stejně vážně jako výstavba dálnic.
Ve veřejném prostoru je
téma sociálních služeb
zpravidla spojováno
s pohazováním miliard
mezi vládou a opozicí.
Škoda, že v parlamentu
není ani jeden poslanec
s těžkým postižením
nebo vážnou nemocí.
Jeden
z osvědčených
asistentů,
Mikoláš z Heweru.
Můžeš