Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

REFLEKTOR

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Říká vám životní zkušenost, že

vnaší zemi narůstá jistá okora-

lost?

Byl bych vždy trochu opatrný při

vynášení soudů nad stavem spo-

lečnosti. My vlastně dost dobře ne-

víme, co se pod pojmem „společ-

nost“ skrývá. Řeknu čerstvý zážitek

– u nás v Kobylisích se někdo zbavil

starých vyhozených dveří tím, že je

na ulici opřel o náš plot. Jindy se na

chodníku i objeví mikrovlnka nebo

jiné harampádí. Co je to za lidi, kteří

tohle dělají? Nebo ti, co klidně vy-

vezou celý přívěs domácího odpadu

do lesa? Jsou oni reprezentativním

vzorkem české společnosti? A koho

tito lidé asi volí, kým se oni cítí být

reprezentováni? Nejsou naopak

skutečnými reprezentanty dobro-

volníci, kteří dvakrát do roka obětují

víkend a jdou les vyčistit? Kterých je

vlastně víc?

To s jistotou nevím, ale ti druzí

mě přesvědčují, že v této zemi se

dá i hezky žít a dobří lidé se tu do-

káží dát dohromady. Ovšem zároveň

mám pocit, že okoralosti v naší spo-

lečnosti přibylo a pocit základní lid-

ské sounáležitosti zeslábl. Tím více si

cením setkání s lidmi štědrými a při-

pravenými opravdu pomáhat. Často

jsou mladí a těžko říct, odkud se je-

jich dobrý vztah k ostatním bere. Ze

školy? Z kostela? Z rodiny? Z médií

a facebooku asi těžko, protože tam

na sebe nejspíš upozorníte, když

Soucit není slabost

Sevangelickým farářem a disidentem

Milošem Rejchrtem o stavu věcí,

které jsou mnohem důležitější

než národohospodářské statistiky.

přijdete s největší sprosťárnou, s nej-

silnějším zápachem, s nejhorším, co

má člověk v sobě. Bohužel.

Přesto se znovu aznovu setká-

váme snezištnou solidaritou

aobyčejnou, ale vlastně krásnou

lidskostí. Naši čtenáři by mohli

vyprávět…

Víte, i člověk, který v běžném životě

zrovna neoplývá soucitem a solida-

ritou, může v určitých vypjatých si-

tuacích v sobě najít jakýsi pramínek

dobra. Z uprchlíků se podařilo ve

veřejném mínění vytvořit skoro apo-

kalypsu. Jenomže když se zeptáte

člověka, který s nimi u nás přišel do

styku třeba v té první malé vlně, zjis-

títe, že jeho zkušenost vůbec hrozivá

není. To je stará pravda – když blíž

poznáte osud a utrpení druhého, je

veliká šance, že se ve vás něco hne,

probudí se ve vás normální lidskost.

Takže v tom jsem optimista.

Potvrzuje to i už běžná situace

v mnoha školních třídách. Děti sice

doma slyší o hrůzách, které sem při-

nášejí cizinci, ale když mají spolu-

žáky z arabských zemí, z Vietnamu,

z Mongolska a já nevím odkud, na-

vazují s nimi stejná kamarádství jako

s českými dětmi. Skoro bych řekl, že

menší děti jsou v tom našimi učiteli.

Kontrastuje to sdnešní situací,

kdy slovo solidarita úplně zmize-

lo zpolitického slovníku?

Toto je opravdu černá díra, za kterou

nesou odpovědnost politici. Příznač-

né je, že už ani komunisté nehlása-

jí solidaritu s proletáři všech zemí.

Dnes se všichni zaklínají obranou

národních zájmů. Jenže když si bu-

dujete preference hrou na nejtem-

nější struny v lidských duších, za-

hráváte si opravdu s ohněm a nikdo

neví, kdy a jak to skončí. Solidaritu

naše politická reprezentace pěstovat

přestala. Jako by jim poslední dobou

stačilo sebepotvrzování, že jsme

dobří, lepší, ba nejlepší.

My občané jsme svými politi-

ky přímo či nepřímo ujišťováni, že

z celé Evropy jsme pobrali nejvíce

zdravého rozumu, zatímco napří-

klad kancléřka odvedle, ta vítačka

uprchlíků, se už docela zbláznila!

Sice ji zase zvolili, ale tím se ne-

dáme zmást, my víme nejlíp, že

uprchlíci jsou teroristi a násilníci,

proto už tu nechceme ani jedno-

ho. Zatvrzele budujeme v Evropě

svou výjimečnost. Křičíme, že „tato

země je naše“, přičemž se nezdržu-

jeme otázkou, kdo „my“ vůbec jsme,

Mám pocit, že okoralosti v naší

společnosti přibylo a pocit základní

lidské sounáležitosti zeslábl. Tím více

si cením setkání s lidmi štědrými

a připravenými opravdu pomáhat.