Strana 10
REFLEKTOR / SAMOTA V PÉČI O HANDICAPOVANÉ
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
Paní Martina z Ostrova nad Ohří má
dvojčata, Moniku a Kateřinu. Děvčata
se narodila ve dvacátém osmém tý-
dnu těhotenství a – jak to v podob-
ných případech bývá – přinesla si do
života těžká břemena.
Katka trpí syndromem VACTER,
tedy souběhem několika vrozených
vad. Inkontinence, výživová sonda,
genetické onemocnění tuberózní
skleróza, na kterou zatím není léč-
ba. Seznam by byl dlouhý. Monice
byl diagnostikován syndrom ADHD,
zjednodušeně řečeno hyperaktivita
spojená s menší schopností pozor-
nosti. A k tomu zatím zvládnutá ra-
kovina kůže jejich maminky.
Bývalá basketbalistka už si zvykla,
že její život je jedna nepřetržitá těž-
ká směna po čtyřiadvacet hodin. Bez
přestávek na oddych, bez nároků na
chvilku uvolnění, bez naděje, že někdo
pomůže, kdyby už ona sama nestači-
la. Malinkou oporou je už dospělý syn,
O samotě
ajiných zlech
Vkorespondenci Konta Bariéry
jsme našli příběh, který bohužel
není nikterak výjimečný. Ikdyž
rádi píšeme oúspěších lidí
bojujících snepřízní osudu,
nemůžeme přivírat oči před
všední skutečností: solidarita
apomoc se neměří jen
množstvím vyplacených miliard.
který sice bydlí nedaleko, ale má už
svůj život, a navíc studuje v zahraničí.
Takže co byste, paní Martino, nejvíc
potřebovala? „Alespoň malou jistotu,
že někde je někdo ochotný mi pomoci.
Občas, na chvilku, sem tam…“
Rodiče nemá, s bývalým partnerem
se vztahy jakžtakž urovnaly. Martina
je ukázkovým příkladem osudů ma-
minek s postiženými dětmi. Péče jim
zabírá tolik síly a času, že na partnera
už nezbývá. A mnozí muži nevydrží.
Když pak dokonce chybí širší rodina,
přichází vzduchoprázdno, ve kterém
pevný bod nenajdete.
SOCIÁLNÍ SYSTÉM?
TĚŽKÉ TÉMA…
Těžce postižená Kateřina má ještě
jednu smůlu, její stav se jaksi neve-
jde do tabulek. Chodí? Sice jen tak
dvě stě metrů, ale chodí. Takže žádná
vada pohybového a nosného ústrojí!
Jde jí to ve škole? Takže žádné men-
tální postižení! Potřebuje i v devíti le-
tech pleny? Jistě, ale to pokryje pří-
spěvek na péči! Tak co byste chtěla,
paní Martino? Průkaz ZTP/P? Vždyť
Kačka chodí… Příspěvek na auto,
abyste se s dcerami nemusela trmá-
cet v autobuse třeba až do pražské
nemocnice? Kam bychom přišli…
Sedíme v nevelkém bytě a ptáme se
na největší aktuální starost: „Hypoté-
ka a doprava. Řidiči autobusů už nás
znají a jen kroutí hlavou, proč nemá-
me ZTP/P. Přitom jsme začaly pravi-
delně jezdit na basket, udělala jsem si
trenérskou licenci, chci holky dostat
víc mezi děti, ukázat jim obrovskou
výhodu sportu – naučíš se bojovat…“
Jako jejich maminka, která od svých
šestnácti žila sama a musela se pěkně
otáčet, když po úmrtí vlastní mámy
nezbylo než si najít práci v zahraničí.
A tak se skoro bojíme zeptat na sny
a touhy. „Nemám vůbec čas na sebe,
natož na nějaký nový vztah. A kdyby
Paní Martině
do smíchu není.
Mohlo by být?