Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

ŽIVOT / PŘÍBĚH

bez problému, i když jeho pobyt v ne-

mocnicích za něj líčí hlavně tatínek.

Postupně se zbavil všech „hadi-

ček“, naučil se jíst, dýchat, mluvit…

„Z mamky se stal poloviční doktor.

To díky rodičům jsem se dokázal tak

moc posunout. Nikdy jsem neměl

žádnou proleženinu nebo zlomeni-

nu. Jsem jim za všechno velmi vděč-

ný,“ říká Lukáš a jeho tatínek dodává:

„Víte, někdy to bylo těžké. Lékaři se

starali a vnímáte je jako autoritu, ale

zároveň si musíte dost věcí prosadit

jim navzdory. Někdy měli pocit, že

svou aktivitou Lukášovi spíš uškodí-

me. Teď ale zpětně uznali, že jsme to

dělali dobře, když vidí ty výsledky.“

KROK ZA KROKEM

Lukáš dnes žije v domě s rodiči ne-

daleko Frýdku-Místku. Jezdí sám na

vozíku, a i když ještě není úplně sa-

mostatný a není asi ani konec všem

operacím, jeho obtíží postupně ubý-

vá. Intenzivně rehabilituje v domácí

tělocvičně, až ho musí otec někdy

krotit, aby se nepřepínal. To pak

hrozí epileptický záchvat. S pomocí

chodítka už dokáže udělat první kro-

ky. Jeho vůle, odhodlání, sportovní

duch a fyzický fond z minulosti jsou

mu teď velkými pomocníky.

Velkou radost Lukášovi dělá kon-

takt s kamarády ve zbrani. Jeho spo-

lubojovníci ho stále považují za jedno-

ho ze svých, všemožně ho podporují,

navštěvují a zvou na setkání. „Něko-

mu, kdo to nezažil, se těžko popisují

vztahy mezi lidmi, co společně prošli

válkou. S nimi jsem se společně bavil

i bál, drželi jsme jeden při druhém.

Bude to znít hrozně pateticky, ale je to

přátelství na život a na smrt. Strašně

si vztahu s nimi vážím,“ popisuje.

Celá rodina si vlastně pochvaluje

přístup nejen ostatních vojáků z jed-

notky, ale i armády jako celku. „Je

těžké říct, jestli jsme měli prostě štěs-

tí na konkrétní lidi, ale my vždy cítili

podporu. Ať už materiální, finanční

či psychickou a duchovní. Je ovšem

také pravda, že stát na takové případy

není systematicky připraven. Věci se

řeší ad hoc. Veteránů s takto vážným

poraněním u nás zatím mnoho není,

takže doposud nevznikla koncepce

či návod, jak v těchto případech po-

stupovat... A to už nemluvím o spo-

lečenském přístupu k novodobým

veteránům – vděk, úcta, poděkování,

toho zatím moc není,“ hodnotí po-

slední léta Jiří Hirka.

NESEDĚT APOMOCI

S o to větší radostí vítá Lukáš i jeho

rodina pozvání k besedě nebo akce

na Lukášovu podporu. „Jsem rád,

když můj příběh někoho inspiruje.

Momentálně předáváme zkušenosti

jedné rodině v podobné situaci,“ za-

mýšlí se Lukáš a pokračuje: „Mohl

bych sedět a trápit se, přičemž neří-

kám, že to není někdy psychicky ná-

ročné, ale to já nechci. Mám nové cíle

a výzvy, jdu krok za krokem, mám

radost z každého dne. Chci se osa-

mostatnit, začít chodit, založit rodinu

a pomáhat druhým lidem prostřed-

nictvím charity. Pochopitelně bych

si tenhle svůj příběh dobrovolně ne-

vybral, ale zároveň mě to někam po-

sunulo, něco nového otevřelo, potkal

jsem úžasné lidi plné energie bez

ohledu na jejich handicap.“

Lukášova slova potvrzuje i tatínek

Jiří: „Určitě jsem v životě víc otevřel

oči. Problémy, které jsem dřív vní-

mal jako podstatné, už vidím jinak.

Zjednoduší se vám životní hodnoty,

neřešíte blbosti.“

A když přece jen na Lukáše padne

nějaká ta chmura nebo se na chvíli

doma projeví napětí z každodenního

soužití, pomůže mu táta do sajdkáry

a vyrazí si na motorce vyvětrat hlavu

do nedalekých kopců.



V odhodlání

kintenzivní

rehabilitaci

vdomácí

tělocvičně musejí

Lukáše rodiče

někdy až krotit.