Strana 15
15
zle. Podle lékařů prakticky umíral.
Rodiče však nic nevzdávali a pravi-
delně dojížděli až z Ostravy. Armáda
jim v tom pomáhala a bratr Tomáš se
nechal dokonce do ÚVN přeložit, aby
byl někdo Lukášovi stále nablízku. Po
dvou měsících umělého spánku přišlo
první zlepšení, a bylo tedy možné začít
uvažovat o přesunu do Olomouce, aby
to neměla rodina tak daleko. Paní Hir-
ková odešla z práce, aby se mohla péči
o svého syna zcela věnovat, samozřej-
mě s velkou podporou manžela.
Lukáš však stále ležel ve vigilním
kómatu, což je stav specifického bez-
vědomí. Měl sice otevřené oči, ale zpo-
čátku nedokázal nijak komunikovat.
„Po pěti měsících poprvé pohnul pal-
cem, to jsme slavili, ale popravdě řeče-
no, nebyl moc plán, co s Lukášem dál.
Pochopili jsme, že aktivita musí vzejít
od nás, že mu musíme pomáhat a na
všechno dohlížet. Cílená neurorehabi-
litace dokáže strašně moc, což se na-
štěstí mělo postupně ukázat,“ líčí otec
Jiří Hirka. Potvrzuje tak i situaci řady
lidí po poranění mozku v ČR: Léka-
ři dokáží zachránit život, ale neméně
důležitá následná systematická péče –
klíčová pro budoucí kvalitu života – se
často odvíjí hlavně od aktivity rodiny
dotyčného pacienta.
SPÁSNÁ RODINA
AREHABILITACE
Zlomový byl pro Lukáše pobyt v sa-
natoriu v Klimkovicích od července
2013. Rehabilitace se výrazně zin-
tenzivnila, přišla další zlepšení. Zde
si také Lukáš poprvé začal uvědomo-
vat, co se vlastně děje. „Rozjímal jsem
a uvažoval, co bude dál, o čemž vlast-
ně uvažuji dosud, ale už je to úplně
jiné. Nemohl jsem tehdy ještě mluvit,
tak jsem si v hlavě trénoval rozhovo-
ry. První slova jsem dokázal říct až
v únoru 2014,“ říká dnes už zcela
Byla to běžná záležitost,
ostřelovali nás takhle
pravidelně. Vždycky
jsme se běželi schovat,
ale já to tenkrát prostě
nestihl…