Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

Nakažlivé

chování

William Shakespeare ve svém

66. sonetu píše:

… jak sprostota se sápe na slušnost,

jak blbost na schopné si bere bič,

jak hloupost zpupně chytrým

poroučí,

jak prostá pravda je všem prostě

pro smích,

jak zlo se dobru chechtá do očí…

Ono se 16. století moc od dnešní

doby nelišilo. Básníkem popsaná

skutečnost se stává většinovým

jevem, projevují-li se tak lídři,

vládci…Lidé totiž mají s ostatními

společensky žijícími obratlovci

silnou vlastnost nakažlivého

chování. Je to důležité pro

přežití – rybí hejno se při útoku

organizovaně rozdělí a otočí

jako na povel. Rybičky při útoku

nemohou uvažovat, na kterou

stranu prchnout. Následují silného

jedince. Nakažlivé chování propuká

spontánně, protože je to výhodné.

Nakažlivé chování je ale ledacos.

Skupování másla, protože zdraží,

i jakákoli davová panika či strach

z často jen iluzorního nebezpečí.

S tím počítají všichni zlí vůdcové.

V německé armádě za druhé

světové války byli tátové od rodin,

slušní lidé, a přesto se většina z nich

podílela na hromadném vraždění.

Po válce u nás zavelel prezident, že

je třeba české Němce zlikvidovat,

a stálo to život na 200 tisíc

většinou nevinných žen a dětí.

Kdyby nám tak Pán Bůh zase

jednou po těch třiceti letech

slušného lídra naděliti ráčil!

A kdybychom se tak každý

z nás uměli stávat, třeba jen

tam, kam dosáhneme, takovými

nakažlivými lokálními lídry

slušnosti!



Autor je emeritní evangelický farář

vLitoměřicích, bývalý senátor aceloži-

votní aktivista voboru lidských práv.

SLOUPEK Zdeňka BÁRTY

9

a máte před sebou poslední hezké

roky, které teď obětujete. Na dovole-

nou můžete výjimečně tak na otoč-

ku s jedním přespáním, sourozenci

pomůžou leda nárazově. Ale tohle

„I když je role neformální, ve většině případů rodinných

pečovatelů je vsystému dlouhodobé péče velmi významná.

Český sociální izdravotní systém ji příliš neoceňuje, ani ji

neulehčuje. Existující formy institucionální podpory (např.

právního nároku na zkrácení pracovní doby, pobírání

příspěvku na péči považovaného za určitou formu náhrady

příjmu zplaceného zaměstnání) se jeví být nedostačující.

Rovněž podpora ze strany obce akomunity je minimální,

chybějí poskytování základních informací ozpůsobu

adekvátní péče, vzdělávání pečovatelů apsychologické

poradenství či péče.“

MPSV, Národní strategie rozvoje sociálních služeb

na období –

v sobě nemůžete živit donekonečna,

jinak se utopíte.“

Před osmi lety si našla terapeu-

ta, aby jí pomohl. Dokázala ze sebe

zdravou formou ventilovat, co ji trápí.

Dnes už ví, co chce, bere věci jinak.

Přesto stále na terapie dochází podle

potřeby jednou či několikrát měsíč-

ně, platit si je musí sama. Důležité

pro ni je, aby si s dotyčným odbor-

níkem rozuměla. „Jsem alergická

na chytráky, co vám radí ve věcech,

o kterých nic nevědí,“ usměje se.

PRÁCE, KTERÁ NABÍJÍ

Kamila je energická žena, avšak ob-

časnému povzdychnutí nad klacky

pod nohy se v podobné životní situa-

ci lze jen těžko vyhnout. „Na úřadech

a u lékařů nikoho nezajímá, v jaké

jste situaci, co každodenně řešíte

a jak máte vše složité. Ubíjejí vás ta-

kové věci, jako když mě třeba odmít-

nou svézt sanitkou společně s tátou

nebo když mě s ním nechtějí pustit

do ambulance. To je vyčerpávající.

Doma kolikrát už pak ani nemluvím.

Jsem ráda, že žiju já, manžel i rodiče.

Dost se vám posunou životní prio-

rity. Ale když vidíte, co všechno se

děje kolem, tak si uvědomíte, že jste

vlastně v pohodě.“

Mohlo by se nám snadno zdát, že

po výše vylíčeném je práce mezi se-

niory spíše šíleným nápadem. Opak

je prý pravdou. Paní Kamilu práce

ohromně baví a podle jejích slov na-

bíjí. „To nepochopí nikdo, kdo tu ne-

pracuje, laik si zákonitě myslí, o jak

smutné místo se jedná. Není tomu

tak, přestože nám tu poslední dobou

ročně zemře až polovina obyvatel…“

V budově Domova pro seniory Eliš-

ky Purkyňové, kde Kamila Příhodo-

vá pracuje, žije 120 lidí.

Ve své situaci cítí paní Kamila vel-

kou odpovědnost za druhé. „Žila jsem

akčně, ze dne na den, ale teď vím,

kolik lidí je na mně závislých, takže

raději už ani nejezdím autem, aby se

mi něco nestalo. Jen si tak říkám, kdo

se jednou postará o mě?... Nechci, aby

tohle zažil můj syn, tak mu říkám, aby

za mnou pak chodil, něco mi koupil,

ale za utírání mého zadku ať raději

zaplatí někomu jinému,“ uzavírá oso-

bitě Kamila Příhodová.

