Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 24

KULTURA

Vlastní příběh

jako terapie

„Pravda, nebo fikce? Nechť

laskavý čtenář posoudí sám,“

napsal na začátku své knihy

René Pastrňák. Nazval ji Dokázal

jsem, že to dokážu, a autor si za

zvoleným názvem může plně stát.

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

JEDNOU JSI NAHOŘE…

Je to téměř deset let, co jste se

probudil anajednou nic neviděl.

Vloni jste svůj příběh změnil

vbeletrii. Nakolik je linka textu

pravdivá? Co vám osobně napsání

knížky přineslo?

Hodně často jsem slyšel: napiš svůj

příběh… Psal jsem jen vědecké tex-

ty, beletrii nikdy. Rozhodl jsem se,

že popíšu, jak vše proběhlo. Hlavně

mladí lidé jsou překvapení, prý hod-

ně syrová, naturalistická story. Sko-

ro sto procent příběhu je reál, měnil

jsem jen jména. Třeba moje domov-

ské Chvojkovice na Frýdecku na

mapě neexistují (hrál jsem si s pře-

smyčkami, písmeny), jinak jsem se

držel pravdy. Dneska je knížka ven-

ku, nejde o zvlášť románové čtení,

nemá happy end, jde o současnou,

reálnou věc. Víte, životní hodnoty

se mi v posledních letech radikálně

proměnily. Důsledněji teď rozlišuju

situace, které jsou „žabomyší“, kdy

o nic nejde, a ty, kterými se musím

zabývat. Myslím, že jsem při psaní

sám prošel autoterapií…

Můžete sám sebe charakteri-

zovat, jaký jste byl, když jste

onemocněl?

Bylo mi třicet dva, byl jsem na vr-

cholu, „nabúchaný“, líbilo se mi stou-

pat v kariérních pozicích. Měl jsem

úvazek na Slezské univerzitě s ori-

entací na sociální politiku a sociální

práci, rozjel jsem vlastní podnikání.

Mezi feminizovanou sociální sférou

jsem působil „zajímavě“. Měl jsem

jasno v privátním i profesním živo-

tě, všechno do sebe pěkně zapadalo.

Dostavěl jsem dům, žil jsem vyrov-

naný vztah se svým partnerem Rad-

kem. Pak jsem se zhoupl na nulu…

A dneska vím, že máme na chleba,

máme se relativně dobře, párkrát do

roka si zaletíme za hranice všedních

dní. Zažil jsem smršť a myslím, že

každý by měl být trochu nastavený,

připravený na to, že ne vždy musí jít

všechno hladce…

Jak vypadalo to zhoupnutí dolů?

Stalo se to na přelomu roku 2009,

v době, kdy jsem chtěl s partnerem

vyrazit do Ameriky. Musel jsem,

už nachlazený, odklidit muldy sně-

hu před domem, to byl asi okamžik

spouštěče mé nemoci. Skončil jsem

s podezřením na zápal plic v ne-

mocnici, pumpovali do mě antibio-

tika. Bral jsem vysoké dávky, nikdo

nekontroloval, zda v organismu ne-

působí třeba nějakou autoimunitní

reakci. Jednoho dne jsem se probu-

dil a neviděl jsem. Vnímal jsem jen

bílou mlhu, nějaké obrysy, mnoho

bílých plášťů, které se radily o dal-

Poznávacím

znamení autora

knížky jsou černé

brýle...