Strana 26
KULTURA / RENÉ PASTRŇÁK
ky i smyslově. Musíte začít vstávat
a srovnávat se – všechno je na úpl-
ně jiné úrovni. Všechno proběhlo
ve velmi rychlém časovém sledu.
Člověk vždycky myslí, že se zlep-
ší za čtvrt roku, nanejvýš za půl
roku… „Srovnával“ jsem se ale celé
roky! Dnes vidím na pár procent na
jedno oko, vnímám obrysy. Nemoc
napadla moje rohovky, pořád v nich
probíhá nějaká reakce, až se zklid-
ní, vymění mi je. Čekám na termín
transplantace, ale kdy to bude?
Knížka popisuje mimo jiné atmo-
sféru vnemocnici…
Ocitl jsem se ze dne na den v bílé
mlžné cloně. Nikdo na mě nebral
v nemocnici moc ohledy, na mou
psychiku, stalo se ze mě číslo. Cítil
jsem kolem značnou neúctu k ne-
mocnému! Mně – člověku hrdému
a autoritativnímu – připadal každý
den jako zlý sen. Žádná empatičnost
zdravotního personálu, hodně věcí
šlo se skřípáním zubů. Na začátku
jsem chtěl skoro jediné, aby koneč-
ně přišel můj partner a já se mohl
cítit bezpečně. Když se člověk stane
znevýhodněným, nemusí přece za-
padnout do sociálního podstandar-
du, na druhé straně může i jedinec
s handicapem užívat jisté hodnoty.
Přes ztrátu zraku jsem se nepřestal
nikdy dobře oblékat, mým novým
poznávacím znamením se staly čer-
né brýle.
Někdy se mi při čtení ani nechtělo
věřit, že jde osoučasnou dobu…
Popsal jsem i aktuální kauzu. Včet-
ně chování k pacientům, někdy až
naturalistické minipříběhy. Kraj na
severu Moravy, dlouho plný těžkého
průmyslu, je v naturelu lidí poněkud
odlišný, a to myslím, že umím lidi
analyzovat. V regionu pořád dobíhá
v mnoha ohledech otevřenost, nad-
hled a multikulturnost, také sociální
sítě jsou v mnohém specifické. Po-
kud v nějaké lokalitě nezapadáte do
zdejšího životního standardu, nastá-
vá problém. A to bez ohledu na mil-
ník roku 1989. I po třiceti letech je
míra empatičnosti různá, v různých
místech, různých pozicích – někdy
jde až o extrémní rozdíl.
Když jsem dostal asistenta, mohl
se také Radek z nečekané situace
„otřepat“ – dostudoval a nastoupil
do práce.
Měl jsem obrovské štěstí nejen na
svého partnera, o moji motivaci se
snažily i moje kolegyně z práce, to
byl první „kopanec“, převlékal jsem
se kvůli nim do civilu. Hodně mi
pomáhal počítač s hlasovým výstu-
pem, který mi zapůjčila univerzita –
přivezli mi ho, začal jsem se ho učit
ovládat. Poprvé jsem se k počítači
dostal u strýce Pavla, asi v patnác-
ti jako samouk, učil jsem se za po-
chodu. A po onemocnění mi znovu
právě počítač umožňoval komunika-
ci se světem. Psal jsem oponentské
posudky, dělal supervize – na fakul-
tě o mne měli znovu zájem. Už jsem
nebyl na bodě nula. Navíc jsem už
vnímal obrysy, neztrácel jsem se ani
René a Radek –
partneři do pohody
i nepohody
Mgr. René Pastrňák,
Ph.D. in BA (* 1977)
Dlouhá léta působil jako pedagog
na Slezské univerzitě vOpavě
ve specializaci sociální politika
asociální práce. Vroce založil
vzdělávací asociální poradnu.
Onemocněl vroce , orok později
se vrátil na univerzitu, kde pracoval
do roku . Na základě svých
bohatých zkušeností nyní poskytuje
odbornou psychoterapii, kariérní
aprofesní poradenství.
Více viz www.renepastrnak.cz
René Pastrňák:
Dokázal jsem, že to dokážu…
(Nakladatelství Klika, 2019)
Stevens-Johnsonův
syndrom
Vzácné závažné onemocnění, které
vzniká na imunopatologickém
podkladě, nejčastěji vsouvislosti
snežádoucí reakcí na určité
léky. Vpočátečních stadiích jde
osymptomy podobné chřipce.
Onemocnění je charakterizované
kožními příznaky, postihuje kůži,
sliznici, genitálie azpůsobuje
problémy sviděním (např. napadení
rohovky).
… AJEDNOU DOLE
Dokázal jste se odrazit vzhůru za
pomoci okolí?
Náš partnerský vztah dostával bě-
hem nemoci jiné podoby, podobal se
mateřskému. Najednou jsem si měl
od někoho dát „nařizovat“ jako malé
dítě. Ale oproti chování v nemocnici
šlo o Radkovu dobrou psychologic-
kou práci, která mě povzbuzovala.