Strana 16
ŽIVOT
Po patnácti letech
druhá ruka
Vyprávění Jitky Hlouškové, která bojuje
stěžkými následky zhoubného nádoru
FOTO: JAN ŠILPOCH
Ve dvanácti letech jsem trpěla vel-
kými bolestmi v pravé ruce. Nejpr-
ve přišla klasická léčba, řekněme
nadměrné únavy, později se uká-
zalo, že jde o nádor. Takže přišla
chemoterapie, nejprve zabírala, ale
pak byl ten den, kdy za mnou do ne-
mocničního pokoje přišla moje paní
doktorka s psycholožkou a řekly mi:
Léčba nezabrala, amputace bude
nezbytná.
Obrovský šok! Samozřejmě byly
slzičky a ne jen na chvilku. Plakali
i moji rodiče. Mým touhám a plánům
byl konec – chtěla jsem být učitelkou
v mateřské škole a ty musejí ovládat
alespoň jeden hudební nástroj. Takže
konec snu. Když jsem se po operaci
probudila, opatrně jsem se podívala…
Věřila jsem, že ta ruka tam bude! Ale
nebyla.
NOVÝ ŽIVOT?
ANO, ALE DOST TĚŽKÝ
Už jsem byla smířená, ale vůbec
jsem nevěděla, co bude. Moc jsem
chtěla zůstat soběstačná. Zjišťovala
jsem, co všechno zvládnu. Přetáh-
nout si tričko přes hlavu, to bylo
moc obtížné…
Měla jsem a mám obrovské štěstí
na rodiče i oba bratry. Pomáhali mi,
ale já moc nechtěla. Až později jsem
pochopila, že s některými limity se
prostě smířit musím a nebojovat
marné bitvy. Byla jsem naštvaná na
celý svět a jako věřící i na Boha. Jak
je možné, že tohle dopustil?
Teď si říkám, že to tak asi mělo
být, a přijala jsem tento život. Začala
jsem se zabývat možnostmi studia
i při tomto omezení a rozhodla se
pro sociální práci. Když už jsem já
měla tu smůlu, pomůžu ostatním. Po
střední škole jsem ještě pokračova-
la v bakalářském studiu, a tak jsem
docela připravená užitečně pomáhat
v sociálních službách. Nejraději bych
dělala něco pro zrakově postižené.
Když jsem se po operaci vrátila do
školy, pochopitelně jsem byla stře-
dem pozornosti. Já, takový introvert
a spíš tichý typ…
Jak skončilo moje dětství, začali
mě samozřejmě zajímat i kluci. Ale
seznamujte se s protézou od nad-
loktí pravé ruky… Nevěřila jsem,
že by měl někdo opravdový zájem.
Moc a moc mi scházela sebedů-
věra a trvalo roky, než jsem ji zís-
kala. Měla jsem sama o sobě nízké
mínění, pokládala jsem se za jak-
si neúplnou. Přitom jsem celou tu
dobu věděla, že nechci být závislá,
že bych se měla snažit o co největší
samostatnost.
Kdyby nebylo mých rodičů a brat-
rů, těžko bych se znovu dávala do-
hromady. Bydlím s jedním z brat-
rů a docela normální situace bych
nezvládla. Zkuste si jednou rukou
ukrojit chleba nebo oloupat bram-
boru. A k tomu se naučit psát levou.
A jezdit na kole nebo jít na túru, když
je tělo celé nevyvážené.
TEĎ ČEKÁ BIONICKÁ PROTÉZA
Na účtu Konta Bariéry se hromadí
slušná částka v můj prospěch. Bio-
nická protéza… Jde o miliony, ale ni-
kdo nepochybuje , že se to povede. Je
nejvyšší čas, zdravá ruka už mě zlo-
bí kvůli přetížení. A první konzultace
s protetikem jsou také optimistické.
Chci zůstat ve světě zdravotně
postižených. Může se naplnit i můj
velký sen – mít rodinu a děti. A ne-
dostatek sebedůvěry je snad taky
pryč, svatební šaty se přece dají
Když už jsem já měla tu smůlu,
pomůžu ostatním. Po střední škole
jsem ještě pokračovala v bakalářském
studiu, a tak jsem docela připravená
užitečně pomáhat v sociálních
službách. Nejraději bych dělala
něco pro zrakově postižené.