Strana 6
REFLEKTOR
Smutná jenom podle jména
Simonka Smutná (9) je neposedný živel,
přestože ji na samém startu života připravilo nádorové
onemocnění o levou nohu. Vrhá se do jedné aktivity
za druhou, takže není divu, že byla vybrána do projektu
Konta Bariéry Run and Help. Díky němu získá speciální
sportovní protézu, která vydrží nápor její energie.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
„Nepotřebujete pomoct?“ oslovu-
je mě děvče na kole, když vyndá-
vám svůj vozík před domem rodiny
Smutných v jedné vesničce nedaleko
Mladé Boleslavi. Až poté si všimnu
její protézy, kterou se ale ani v nej-
menším nesnaží maskovat. Bez pro-
blémů seskočí z kola a jde mi otevřít
branku. Našel jsem to tedy správně.
To už přichází maminka Veronika
(37). „Když se měla Simonka naro-
dit, všechno vypadalo, že bude v po-
řádku. Předporodní screening nic
neobjevil. Na svět ale přišla s obřím
lýtkem. Z porodnice nás tedy poslali
do Motola. Tam nás uklidňovali, že
jde o nějakou cévní záležitost,“ vzpo-
míná paní Smutná. Stav její dcery se
však zhoršoval. Rodiče s miminkem
navštívili řadu pracovišť, sami na
dálku kontaktovali i lékaře v USA.
Přesto měla nemocná nožička po
pěti měsících větší obvod než hrud-
ník!
KDYŽ SE LÉKAŘI PLETOU
Simonka pořád spala, byla apatická
a omdlévala. „Teprve tehdy jednoho
lékaře na motolské pediatrii napadlo
odebrat vzorky tkání. To uvedlo věci
do pohybu, byť zákrok její stav v da-
nou chvíli ještě zhoršil, takže se ocitla
na jednotce intenzivní péče. Nikdy
nezapomenu, jak tam za námi při-
šel jiný lékař a konverzačním tónem
nám oznámil, že se tedy nakonec
jedná o agresivní zhoubný nádor,
a pokud dítě přečká následujících
48 hodin, tak začnou s léčbou. Můj
manžel Martin se tehdy musel hodně
držet, aby nedal úplně volný průchod
svým emocím,“ vypráví s viditelným
pohnutím Veronika Smutná.
V půl roce Simončina věku byla
zahájena chemoterapie. Zabírala,
ale i tak lékaři doporučili amputaci
nemocné končetiny – pravděpodob-
nost uzdravení by se tím zvýšila na
99 %. „Když mi to řekli, skončil pro
mě život,“ přiznává paní Smutná,
která dnes vypadá tak vyrovnaně, že
se tomu ani nechce věřit. A dodává:
„Vůbec jsem si neuměla představit,
jak bude moje dcera žít. Neznala
jsem nikoho po amputaci, nevěděla
jsem, jak může existovat bez nohy.
Člověk v tu chvíli myslí i na takové
věci, jestli bude mít dcera jednou
děti nebo jak bude fungovat v našem
domě, když máme pozemek v kopci.
Prostě vám letí hlavou všechno mož-
né a máte pocit, jako by se zhroutil
svět. Dokonce jsem odmítla pode-
psat souhlas se zákrokem. To musel
nakonec udělat manžel, i když nám
bylo naznačeno, že amputaci v zá-
jmu dítěte provedou tak jako tak.“
JSME NA TO SAMI?
Tím pominul asi nejdramatičtější
okamžik příběhu. Náročná však byla
i další etapa – čekání, obavy, sžívání
s novou situací a hledání informací.
A z vyprávění paní Veroniky vyply-
nulo, nač si mnohdy stěžují i ostatní
rodiny v situaci, kdy se něco stane
s jejich dítětem: totiž že jsou na to
samy. Velmi záleží na aktivitě rodi-
čů samotných, co zjistí přes internet
a známé, od lékařů se o budoucím
životě příliš nedozvědí.
Simonka a její rodina strávila kvůli
amputaci a náročným chemotera-
piím s různými přestávkami téměř
rok v nemocnici. „Bylo to hodně ná-
ročné psychicky. Velkou oporou mi
byl a stále je manžel. Pořád mi připo-
mínal, že jsme jí tím zachránili život.
Vůbec jsem si neuměla představit,
jak bude moje dcera žít. Neznala jsem
nikoho po amputaci, nevěděla jsem,
jak může existovat bez nohy.