Strana 17
17
„I ženy se zdravými dětmi mnohdy
těžko hledají nového mužského. A já,
s tím volnem dvakrát za měsíc, s těmi
mými kluky s jejich perspektivou?
Ani nevím, kde bych někoho hledala.
Takže někdy je smutno…“
I když v nejtěžších časech výraz-
ně pomohlo Konto Bariéry a Nadace
Agrofert, je jasné, že tenhle život není
lehký. Celodenní péče o dva rostoucí
kluky vylučuje, aby se jejich mat-
ka vrátila do nějakého zaměstnání.
Přestože od mládí tíhla k docela ne-
tradičním profesím. Chtěla studovat
vojenské gymnázium, ale musela se
spokojit s „normálním gymnáziem“,
pak dokonce pracovala u policie
a dnes – kdyby nebyla tak osamoce-
ná – by se ráda pustila do podobné
práce. Nejen kvůli penězům, ale také
kvůli vlastní sebeúctě a životě mezi
lidmi. I když peníze… Dnes má všech-
ny dosažitelné příspěvky a dávky, ale
moc dlouho to trvalo, než v houštině
předpisů, žádostí a tabulek našla po-
chopení a uznání své situace. Třeba
jen ty průkazky ZTP/P!
Má tato žena ve své duši ještě mís-
to na nějaké sny? Na splněná přání,
která by přinesla do jejího života
nové světlo? „Láká mě třeba Japon-
sko. Jednou tam zaletět, poznat míst-
ní kulturu, uvolnit se s vědomím, že
o kluky je postaráno. A obyčejněj-
ší přání? Užít si trochu klidu, ticha.
V poslední době se náš dům promě-
ňuje v poněkud hlučný objekt. Jinak
– máme co jíst, máme kde bydlet,
kluci jsou svým způsobem šťastní,
i když se pochopitelně ptají, proč to
či ono nemůžu, proč tohle nejde…
Vlastně chci jen jedno – aby se už
nic neměnilo, nezhoršilo, neztížilo.
Každý banální kašel může být pro
nás katastrofou.“
Půvabná žena už umí
o svém životě mluvit bez
slz. I tak jí každý den
dává opravdu zabrat.
Především si znovu
organizovat čas, aby
zvládla Johánka dopravit
do školy, autistického
Florimona pak učit
doma, odpoledne už
respektovat jejich únavu
a přitom zvládnout
domácnost.
Doma je všechno
hezké a příjemné.
Ale ta maminčina
únava!