Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25

25

snazší! Už existuje mnoho cest, jak

integrovat vzdělaného člověka do

společnosti. „Říkáme studentům:

Maximalizujte své možnosti!“ za-

končuje paní ředitelka: „Proto také

umělecká rada konzervatoře udělila

i letos na konci školního roku naši

Cenu za osobnostní rozvoj.“

HONZA, KLUK ZPRVÁKU

Když zazvoní na další hodinu, mám

na programu setkání v učebně, kde

studenti studují jeden z hlavních obo-

rů školy, sólový zpěv. Setkávám se

s MgA. Václavem Barthem (tenorista;

hostuje i v Národním divadle) a jeho

žákem Honzou Cikrtem. Společně

připravují tři Milostné písně Viléma

Blodka na jeho závěrečnou zkouš-

ku. Žák se v opakování snaží splnit

všechny pokyny profesora od klaví-

ru: „Opři se do toho, lépe vyslovuj!“

Sedmnáctiletý Jan Cikrt letos

končí dvouletý obor ladění a kul-

turně-hudební činnost a po úspěš-

ném vykonání talentové zkoušky

v lednu 2018 přechází od září na

studium klasického zpěvu. Zkoušky

na konzervatoř se Honzovi podařily

s vysokým bodovým ohodnocením.

Z jeho celkového projevu je znát, že

je zvyklý veřejně vystupovat. Návy-

ky získal jako dlouholetý žák zkuše-

né pedagožky a sólistky Národního

divadla Jiřiny Markové Krystlíkové,

umělecké vedoucí Dětské opery

Praha.

Honza projevoval zájem o hudbu

brzy, dokazoval to schopností zopa-

kovat melodii. Rodiče zvažovali, kte-

rý hudební nástroj by byl pro syna

vhodný, a zvítězila Panova flétna.

Taneční dovednosti a jistotu chůze

získával zase při soukromých hodi-

nách stepu, brzy se věnoval i hře na

cimbál. „Představa, že budu studo-

vat klasický zpěv, je pro mne zatím

nejvyšší dosažený stupeň,“ řekl mi.

„Jsem prostě komediant – povědo-

mí, že se budu někdy pohybovat na

jevišti, mi není cizí. Dost intenzivně

a po všech stránkách se o hudbu

zajímám. Inklinuju k jazzu i rocku,

k židovské muzice a myšlenka, že po

studiu budu učit nebo koučovat, je mi

také blízká.“

Každý hudebník, vidomý i nevidomý,

má v sobě jinou formu energie

podle své osobnosti, a tak můžeme

zprostředkovávat známé tóny jinak.

Předáváme jiným způsobem dokonce

i emoce jako lásku, bolest, smutek.

(Simona Němcová o hudbě)

Naděžda

Ostřanská,

ředitelka školy

s dlouhou tradicí,

při výuce hodiny

zpěvu...