Strana 19
19
můžeš / číslo 9 - 2015
ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ
■ Když škola především učí žít…
■ Odsud se neodchází na univerzitu, ale nevadí.
■ Děti vychovaly dospělé.
postižení je osud, na kterém se nic měnit
nedá anemá.
Škola, kterou rodiče milují
Bývaly časy, kdy rodinám nezbývalo než
umístit dítě stěžkým postižením do ústavu
asem tam ho navštívit. Slunce přišlo súplně
jiným konceptem. Omezený počet dětí ve
třídě, pedagogové se speciálním vzděláním,
kvalifikovaní asistenti, ahlavně ambice co
nejvíce překonat zdánlivě nemožné – oprav-
du děti něco naučit. Třeba jen základní
počty nebo čtení, na středním stupni pak
nejrůznější praktické dovednosti: práce
vpekárně, na zahradě, při jednoduchých ře-
meslných činnostech. Aktomu do divadla,
na sport ido zahraničí na ozdravný pobyt.
Slunce hřeje
i pod mraky
ALE NA
PRÁZDNINY
se už také těšíme.
ŠKOLA HROU? V Unhošti ano.
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Foto: JAN ŠILPOCH
J
e to vlastně už dávno, vroce 1991, kdy
speciální pedagožka Blanka Dvořáková
založila dnešní Soukromou mateřskou,
základní astřední školu Slunce. Proč?
Rozhodla se podívat na děti snejrůzněj-
ším postižením úplně jinak. Místo izolace
apasivního přístupu, často naplněného jen
jídlem, základní péčí ačekáním na cosi, co
stejně nepřijde, se rozhodla děti opravdu
vzdělávat aalespoň trochu je připravit na
život vběžné společnosti. Bláhovost? Pro
široké okolí ano. Ani samosprávy nebyly
nadšené, vždyť po dlouhá léta, vlastně
odpradávna platilo, že zejména mentální
�